Trafačka definitivně uzavírá svou vysočanskou kapitolu. Výstavou a publikací s názvem Trafology dělá umělecké sdružení symbolickou tečku za devíti lety v dnes již neexistující trafo stanici, ale také za působením v nových prostorách Ex Post.
Tento měsíc to je právě devět let, kdy začalo fungovat umělecké sdružení Trafačka, pojmenované podle budovy trafostanice, kde měli výtvarníci ještě minulou zimu sídlo. Poslední výstava se v ní konala přesně před rokem. Na podzim šla k zemi a umělci své výstavní aktivity přesunuli do prostor Ex Post v centru Prahy, kde právě probíhá souhrnná výstava tvrdého jádra uměleckého spolku, vzdávající hold vynálezci Nikolu Teslovi, bez nějž by žádná trafo stanice nikdy nestála.
Je to třetí výstava Trafačky v prostorách bývalé pošty v Příčné ulici a zároveň i poslední: "Z Ex Postu po neshodách odcházíme, ale od jara bychom měli otevřít novou galerii ve větších prostorách na Praze 7," prozrazuje kurátorka a produkční Trafačky Blanka Čermáková. Současná výstava je k vidění ještě do 22. prosince.
Od Teslovy matky po elektrické křeslo
Každý z umělců pojal téma inspirované vynálezcem střídavého proudu po svém - někteří velice volně, jiní téměř doslova. Výstavu otevírají prořezávaná plátna s názvem Naruby od nepsaného "šéfa" spolku Jana Kalába, naproti nim visí obraz Trafotrafo malovaný akrylem a střelným prachem od Jana Vlčka, připomínající nápisy, na které si návštěvníci staré Trafačky mohou pamatovat z jejích venkovních zdí.
Michal Škapa si pro výstavu připravil modrou kruhovou airbrush Electro Glide s problikávajícími diodami, Jakub Hubálek zpodobnil Teslovu matku. Na zemi pod obrazem s názvem Box od Michala Šalandy leží asi nejvýraznější exponát výstavy: ironická instalace Michala Cimaly Young Nikola Tesla - after experiment, v podobě ležící kovové loutky, jež má místo trupu neonový tubus.
Martin Krajc vystavuje plátno s portrétem dívky nápadně podobné kurátorce výstavy Blance Čermákové, která vyfukuje žvýkačkovou bublinu v podobě žárovky. Kontroverzní stránku Teslova života připomíná Jakub Janovský obrazem s tematikou první popravy na elektrickém křesle. Kvůli tomu, že se povedla až na několikátý pokus, se proti Teslově objevu střídavého proudu na konci 19. století vzedmula vlna nevole vedená propagátorem stejnosměrného proudu Thomasem Edisonem, která se do historie dostala pod označením "Válka o proudy".
Zbyly nejen sutiny
Výstavu uzavírá desetiminutová videoprojekce Jakuba Nepraše s názvem Metropolia. Svou instalaci má v expozici i Blanka Čermáková. Do vysočanských ruin se vydala nasbírat zbytky pomalované fasády, jež umístila doprostřed galerie na kolečko spolu se svazkem klíčů od zaniklého místa, které spojilo jednu generaci českých výtvarných umělců a kde se bez nadsázky začaly psát dějiny novodobého českého streetartu. Do sutin symbolicky pohřbila i novou retrospektivní publikaci s názvem Trafology, ve které prostřednictvím fotografií doplněných útržkovitými vzpomínkami rezidentů znovu ožívají všechny výstavy, koncerty, festivaly workshopy nebo jen mejdany, které na Trafačce za celou dobu jejího fungování proběhly. Bylo jich více než dvě stě.
Čtyřicítkou improvizovaných ateliérů v drsných podmínkách přilehlého činžáku prošli čeští i zahraniční umělci, které hostil například první mezinárodní streetart a graffiti festival Names Fest v roce 2008. Každý z nich má v knize Trafology své místo. Na redakci rozhovorů Blanky Čermákové s vybranými rezidenty se podílel Jan H. Vitvar, sumarizující historický text sepsal Otto M. Urban, úvody do kapitol přispěli zakládající členové. Fotografie, které zachycují tvůrčí atmosféru vernisáží, divoké večírky i soukromá zákoutí ateliérů, poskytli umělci z vlastních archivů, grafický design zpracoval dvorní grafik Trafačky Michal Škapa. Po prolistování knihy si teprve člověk uvědomí, co dokázala parta nadšených umělců vybudovat téměř z ničeho.
Jde se dál, ale kam?
Publikací a výstavou Trafology zakončuje Trafačka svou první éru, která pod neustálým tlakem hrozícího vystěhování vytvořila silný umělecký motor, jenž kdysi neznámé talenty z ulice katapultoval až na výsluní světových výstav. Říjnová demolice jejich alma mater dostává nový kontext i tím, že se z "party boyů" stali otcové a vyspěla i jejich tvorba - posouvají se dál do světa seriózního umění. Teď bude na nich, aby neztratili nic ze své hravosti ani v následujícím nomádském období bez galerie. Ostatně už jednou dokázali, že provizorní podmínky jejich tvorbě svědčí.
