Rok ´09: ve výtvarném umění byl rok černé

Přestože umělci černou v zásadě za barvu nepovažují, právě ona, alespoň symbolicky, vtiskla hned na začátku roku charakter celé oblasti výtvarného umění.

Zároveň tehdy během pouhých dvou dní došlo k výměně témat, která ji celoročně ovládala. Čtrnáctého ledna v pražských ulicích zemřel architekt Jan Kaplický a tím v podstatě skončil boj za novou budovu Národní knihovny na Letné. O den později, ve čtvrtek 15., oficiálně aktivoval David Černý v Bruselu svou Entropu, Česká republika se ujala svého půlročního předsednictví.

Český kanadský žertík

Satirická plastika vyvolávala pozornost i ostré reakce od začátku, a jak se přicházelo na mystifikace ohledně jejího autorství a stupňovala se nespokojenost jednotlivých států s jejich zkratkovitou charakteristikou, nabrala situace nevídaných obrátek. Dokonce i Černý, který si obvykle ohledně dopadu svých projektů nedělá těžkou hlavu, se za realizaci této státní zakázky omlouval na všechny strany. Kromě Bulharska a  Slovenska však všechny ostatní země nakonec zachovaly nadhled a více či méně se bavily. Opravdu horký brambor v podstatě představovala jen interpretace Německa v podobě svastiky a dánská karikatura proroka Mohameda vytvořená z lega, která v tichosti zmizela téměř přes noc. Černý pak osobně obvolával redakce, aby zprávu o karikatuře dementovaly, ale fotografie i svědkové mluvili jasně.

Od té doby mu otrnulo. Při červnovém odkrytí instalace v holešovickém centru pro současné umění DOX už Mohamed z Dánska zase vesele jukal. David Černý si touto akcí obratně udělal nevídané osobní promo a Entropa už má miminka. Speciální sběratelská pidientropátka nabízí ke koupi jedna pražská soukromá galerie.

Tvrdohlaví se připomínají

Ze standardních výstavních projektů domácích autorů přitáhli nejvíc mediální pozornosti extvrdohlavci. V první řadě to byl Jiří David, který svou Předběžnou retrospektivou obsadil Městskou knihovnu. Hlavní roli u něj překvapivě hrály méně známé, někdy i pozapomenuté práce, které svou "chvíli slávy" zažily v 80. letech nebo v první polovině 90. let. Přestože David představil svou produkci za pětadvacet let, zůstal stejně neuchopitelný jako dřív. Jeho tvorba je tak proměnlivá, že to snad ani jinak není možné.

To jeho bývalí kolegové Jaroslav Róna a Petr Nikl, kteří své samostatné výstavy uskutečnili v Galerii Roberta Guttmanna Židovského muzea v Praze, takový "problém" nemají. Róna se představil svým best of doplněným o nové malby a Nikl hravou interaktivní instalací inspirovanou golemem. Kromě toho se svými přáteli v květnu v katakombách bývalé kanalizační čistírny v pražské Bubenči zahájil další ze svých projektů inspirovaných Komenským nazvaný Labyrint světla. Stejně jako vždy v něm útočil na všechny smysly a z návštěvníka udělal spolutvůrce, který rozezvučuje či rozhýbává exponáty a sám tak výstavu dotváří.

Foto: Robert Zlatohlávek