Adolf Born: Turkové jsou jako Češi

Usměvavý tvůrce postaviček Macha a Šebestové pokřtil ve středu nejnovější vydání Kiplingovy Knihy džunglí, kterou ilustroval. Skoro dvoukilová kniha je plná typicky bornovských kreseb. Nenajde se stránka, na níž by text nebyl doplněn alespoň malým obrázkem, výjimkou nejsou ani velké dvojstránkové ilustrace. Na křtu byli i malí školáci ze základní školy Mikulandská. Nadšeně se zúčastnili soutěže o nejkrásnější obrázek na téma džungle. Adolf Born (77) bude mít v dohledné době dvě výstavy. Na podzim uvede Galerie Hollar průřez jeho grafickou tvorbou, druhá – větší – výstava by měla být v únoru v Obecním domě.

Jak moc je pro ilustrátora důležitá fantazie, když musí mít stále na paměti původní text?

Tohle se každý musí naučit v mládí - na škole, ať už je to Vysoká škola uměleckoprůmyslová nebo Akademie. Pro mě bylo nejdůležitější zjištění, že děti mají stejnou představivost - a někdy i větší - než dospělí. Dříve jsem si totiž myslel, že bude jiné dělat knihy pro děti a jiné pro dospělé. Pro mě jsou ale děti lepšími spoluhráči. Jsou ochotny akceptovat i téměř abstraktní ilustrace, protože si je samy domyslí. V zásadě člověk musí myslet hlavně na to, aby byly ilustrace dobře rozmístěny. Já vždycky čtu ty knihy dokola a vypisuji si, co bych tak mohl nakreslit. Pak ale třeba zjistím, že mám hodně ilustrací k první polovině knihy, ale k druhé půlce skoro žádné. Pak musím tu druhou půlku číst znova a znova a najít něco, co dodá inspiraci.

Máte nějaký klíč, metodu, podle které si vybíráte, co budete ilustrovat?

Částečně je to intuice. Vždy vycházím ze svých pocitů. Většinou je to tak, že existují pasáže, které mě okamžitě osloví. A ty ostatní si prostě přečtu znova a ona pokaždé nějaká inspirace přijde.

Kde kromě vlastního textu hledáte inspiraci pro ilustrace? Rád cestujete a sledujete staré filmy...

Cestování po světě mě rozhodně inspiruje. Když jsem byl poprvé v Řecku, tak jsem v jednom olivovém háji viděl, jak se tam schovává satyr. Pak už to stačí jen nakreslit... samozřejmě, co teď říkám je pouhá fantazie, ale poznávání cizích krajů otevírá dveře k fantazírování. Já mám zvlášť rád dvě země: již zmiňované Řecko a pak Turecko. Turci jsou nám podle mého povahově nejblíže - mají rádi dobrou kuchyni jako my, mají smysl pro nepořádek až téměř bordel jako Češi a mají ohromný smysl pro humor stejně jako Češi.

Vyšla v Turecku nějaká kniha, kterou jste ilustroval?

Kniha bohužel ne, ale vyšel tam katalog mých prací v turečtině. To velmi potěšilo mého přítele, profesora Františka Dvořáka, který je autorem úvodního slova tohoto katalogu.

Knihy, které ilustrujete, vycházejí i v zahraničí, myslíte na to při své tvorbě? Třeba takové francouzské dítě má přece úplně jiné kulturní zázemí, jak mu přiblížit třeba takovou staropražskou pověst o Golemovi?

Na to člověk nesmí myslet. Nikdy. V této práci je důležitá spontánnost, ta čtenáře osloví. Nikdy nedělám ilustrace pro Francouze, Angličany... Co je ale důležité - respektovat historii a zajímat se o dobovou atmosféru. Když jsem třeba dělal ilustrace ke knížce Hany Neborové Golem, musel jsem si zjistit, jak se v té době oblékali rabíni a další detaily. U Třech mušketýrů to také bylo těžké, musel jsem leccos respektovat. Například u šviháka Porthose jsem musel dohledat, jak vypadaly boty mušketýrů, přezky a podobně, stejně tak kardinál Richelieu musel být poznat. Nešlo pustit fantazii úplně na špacír. Z těch knih, které jsem dělal pro nakladatelství Brio (Bajky Jeana de La Fontaina, Tři mušketýři Alexandra Dumase, Pohádky bratří Grimmů a Golem Hany Neborové - pozn. red.), je mi nejbližší La Fontaine, protože jsem vždycky měl rád bajky - i v mé volné tvorbě se často mísí zvířata a lidi.

Foto: Kniha Džunglí, ČTK, Jiří Štěpán