Herec Jan Potměšil si listopadové události před třiadvaceti lety odskákal nejvíc z nás všech. Sametová revoluce ho upoutala na vozík. Po autonehodě měl sedmiprocentní naději na přežití. Zvládl to a dnes říká, že než žít v totalitě a zdravý, radši bude vždycky volit svou "káru" na svobodě. A k tomu, jak nás komunistický systém zdeformoval, dodává: "Jsme pořád mrzáci."
Trochu mi ten váš návrat z nemocnic připadá jako návrat z emigrace. Asi dvacet dní jste zažíval svobodu na nohou, pak autonehoda - a do života jste se vracel po dvou letech, kdy tady už bylo všechno jiné... Nebyl to šok, když jste poprvé vjel do ulice?
Říkáte to moc pěkně a vlastně se mi to dobře poslouchá. Ale takhle to nebylo. Taková vsuvka - ležel jsem ve vojenské nemocnici na neurologii, kde se o mě staral pan profesor Fusek blahé paměti. Chápal jsem, že jsem v nemocnici, ale víc jsem nevnímal. Byl jsem v šoku. Nohy mi atrofovaly okamžitě. Když jsem se probral, byly stejné jako jsou teď. To se stalo rovnou! Měl jsem pětatřicet kilo i s postelí. Byl jsem jenom kostra potažená kůží. Vidím to dnes na fotkách z té doby, když mě přišel navštívit třeba Václav Havel. Ze všeho nového jsem měl hrůzu. I ze samotné bolesti. Bylo toho hodně...
Jak vám ale fungovala po úraze hlava?
No právě. Byl jsem ve fázi, kdy pan doktor po mně chtěl, abych mu ukazoval - nikoli říkal, protože jsem měl sdrátovanou pusu - jak umím počítat. Řekl "jedna" a já ukázal. "Dvojku" jsem si užíval, tu jsem mu ukazoval pořád dokola (Havlovo véčko - pozn. red.). A dostali jsme se jen do pěti. Dál jsem prostě nevěděl. Tak v takovém stavu jsem byl. Po dalších týdnech jsem dokázal na papíře odpovědět na otázku, jestli si pamatuju, ve kterém městě jsem se narodil. Když jsem na papír neuměle napsal "Praha", doktor skákal radostí do stropu. Bylo totiž už pravděpodobné, že se mozkové funkce upravují.
Tam asi musely být dohady, co s vámi. Nebo měli lékaři jednotný názor?
Právě že vůbec ne. Jedna strana chtěla operovat, zatímco druhá navrhovala nechat tomu volný průběh, což by s sebou neslo výrazné riziko, že to vůbec nepřežiju, ale zároveň kdybych to náhodou přežil, měl jsem naději, že by změny na mozku nemusely být nevratné. Naštěstí lékaři po třídenní vypjaté diskusi dospěli k názoru, že operovat nebudou. Hematom se opravdu začal zmenšovat a vstřebávat.
A co se týče toho přirovnání k emigraci...
Jasně. Po tom návratu jsem řešil nový život, nový počátek. Nejhorší pro mě bylo, když mě někdo poznal. To jsem se vždycky chtěl propadnout někam do podzemí. Připadal jsem si nepatřičně. Měl jsem silný pocit jinakosti a méněcennosti. V tu chvíli na mě ale ještě k tomu všemu skočil ten minulý režim! Žádný nový svobodný svět! Nás, vozíčkáře, předtím na ulici nikdo nevídal! Bolševik to odsunul do hor a do lesů. Socialistický člověk se přece nemůže nabourat v autě! A když už se nabourá, tak my ho z toho v tom socialistickém světě přece dostaneme, ne?
* Čemu ho jeho postižení naučilo?
* Jak se cítil s vozíkem poprvé na veřejnosti?
* Co Jan Potměšil vzkazuje komunistickým voličům?
* A co se podle něj bude dít, když se komunisti dostanou do vlády?
Odpovědi nejen na tyto otázky najdete v novém vydání časopisu Týden, které vychází v pondělí 12. listopadu.
