Pro Jana Nedvěda, který 24. září oslaví pětašedesátiny, byla hudba vždy na prvním místě. Po bigbítovém intermezzu začal hrát s country kapelou Toronto (pozdější Brontosauři) a brzy i s ještě slavnějším Spirituál kvintetem.
V obou kapelách účinkoval se svým bratrem Františkem, ale největší slávu si vydobyl na sólové dráze. Řada jeho melancholických písniček s chytlavou melodií zlidověla. Třebaže má již svá nejslavnější léta za sebou, jeho písně jsou stále nedílnou součástí zpěvníků každého správného trampa s kytarou.
Jan Nedvěd dokázal své "kotlíkářské" songy zařadit do středního proudu české populární hudby a ve svých nejlepších letech tak prodával desky po statisících. V roce 1996 také přilákal s bratrem Františkem na Strahov stejný počet lidí jako například irští U2. Nedvědovi příznivci říkají, že jeho skladby mají tu zázračnou vlastnost, že se téměř neoposlouchají, zejména ty starší. Ale i kousky novější, které někteří kritici odsuzují minimálně jako kýč, se prodávají.
Pro zpěváka byla hudba vždy celoživotní poslání, mise, která měla přednost i před manželkami a dětmi. Teatrálně, jak to dovede snad jen on, to vysvětloval slovy: "Jenže ta hudba volala a říkala: Honzo! Honzo!" Vyučený elektrikář Nedvěd se vždy považoval za nositele pozitivních myšlenek, které chtěl přenést na publikum. Ať už písněmi o lásce, víře či přátelství nebo svým pověstným a někdy i kritizovaným kázáním z pódia. A nechybělo mu sebevědomí: "Některý lidi obdivujou cizí muzikanty, ale já obdivuju sám sebe. Občas si říkám: Jak jsi to vůbec mohl napsat, kde se v tobě vzala taková krása?"
A jako by došlo na přísloví "pýcha předchází pád", roky po Strahově už tak veselé pro Nedvěda nebyly. Rozešel se s bratrem, v únoru 1998 ho postihla mrtvice a rekonvalescence trvala dva roky. Do toho přišel další rozvod, spory o majetek a soudy. Nedvěd ale přes všechny problémy "jede" dál. A i s bratrem Františkem se už postavili na jedno pódium.
