Dopis Václava Havla: Johance k dvanáctým narozeninám

Milá Johanko,

jak víš, Tvůj tatínek odešel z tohoto světa v den, kdy Ty ses do něj vydala. Připomínám to dnes proto, že to byl shodou okolností den, kdy jsem stál před nebeskou branou i já. Nevím, proč dostal přednost on, ale vím, že odcházel šťasten s myšlenkami na Tebe a Tvou maminku.

Od té doby se mi často vrací vzpomínka na to, jak jsme tam okamžik stáli vedle sebe a čekali na výrok osudu. Když jsem se dozvěděl, že dostávám ještě příležitost, bylo mi jasné, že jsem tím mimo jiné vyzván, abych se zasazoval i o respekt k jeho architektonickým vizím.

Určitý úspěch - a tehdy, věř mi, to úspěch byl - jsem spolu s mnoha dalšími skutečně zaznamenal. Budova Národní knihovny, kterou při svých procházkách Prahou vídáš v místě někdejšího pomníku diktátora, je moderní odpovědí na historickou dominantu Pražského hradu, její vskutku demokratickou paralelou, je zosobněním tvořivého ducha, výrazem vzdělanosti, kulturnosti a humanity tradičně svázaných s Prahou a s jejím reliéfem, projevem pokorné úcty člověka k přírodě.

Přeji Ti do dalších let všechno dobré a také, abys nemusela v životě čelit lidské malosti víc, než je nezbytné.

Tvůj Václav Havel