Nora Fridrichová zažívá skvělý rok. Dostala prestižní profesní cenu, má nový partnerský vztah se sportovním komentátorem Robertem Zárubou. Pověstí nekompromisní ostré holky si náladu nijak kazit nenechá. Ke svému temperamentu se hlásí a časopisu Instinkt přiznává, že sama se sebou by rozhovor dělat nechtěla.
Jaká panuje mezi zaměstnanci České televize atmosféra po tom, co nastoupil ředitel Petr Dvořák?
Televize je složitý organismus. Funguje v něm spousta vazeb a vždycky, když se blíží nějaká změna, tak se lidé obávají, že tyto vazby budou rozvolněny nebo dokonce přerušeny. Ale zažila jsem mnohem horší očekávání než v případě tohoto ředitele. Řekla bych, že má mezi zaměstnanci vcelku dobrou reputaci.
Váš bývalý manžel Milan Fridrich se po příchodu nového ředitele stal šéfem programu, jak spolu vycházíte?
My jsme se skvěle rozvedli, opravdu skvěle, a tak máme dobrý vztah. Já bych ho dneska označila za svého dobrého přítele. Svou práci konzultuju se spoustou lidí a s ním samozřejmě taky. Každý už ale máme svůj život a ty naše se protnou jen občas.
Robert Záruba, s nímž žijete teď, je taky televizák. Zdá se, že Kavčí hory jsou pro vás osudové.
To vypadá divně, co? Ale je to náhoda. Předtím jsem měla partnera, který z televizního prostředí nebyl.
Optimisté v pesimistické době
Rozšiřuje zanícený komentátor vaše sportovní obzory?
S Robertem sice děláme ve stejné televizi, ale tím podobnost našich profesí končí. Sportu vůbec nerozumím. Nula. Na fotbalovém zápase jsem byla poprvé až s ním. Obohatil mě o nové informace. Když mi říkal, že hraje florbal, tak jsem měla jen velmi mlhavou představu, že to bude asi něco s míčem a zřejmě v interiéru. Mám taky velký binec v tom, co se hraje na poločasy a co na třetiny. Takže se ho ráda zeptám a jsem dostatečně poučena. Na redakčních poradách 168 hodin mám teď pro sportovní témata mnohem větší pochopení než v minulosti, kdy jsem třeba nad fotbalem ohrnovala nos.
Stačí se podívat na obrazovku a je jasné, že doma se s ním asi moc nepotkáváte.
Je fakt, že oba hodně pracujeme a že se občas potkáme ve střižnách. Někdy je máme naproti sobě, jen přes chodbičku. Kdo chce mít ve své profesi tah na bránu, tak jí rád obětuje víc času než ostatní.
To je váš případ? Máte vedle práce i další plány? Děti třeba?
Lidem, kteří mají rádi svou práci, se velmi zjednodušeně říká workholici. To je ale nesprávně pochopený význam toho slova. Workoholik je člověk, který nemůže mimo práci fungovat, má pocit nepostradatelnosti a nic jiného ho nezajímá. To já tak rozhodně nemám. Ale užívám si to štěstí, že jsem se dostala k zaměstnání, které mě baví a uspokojuje. A s rodinou počítám, nejsem na televizi mentálně závislá, nejsem k ní připoutána pupeční šňůrou.
Celý rozhovor si přečtěte v časopisu Instinkt, který vyšel 20. října 2011.
