Český herec Lukáš Vaculík se díky filmům Kamarád do deště, Vítr v kapse a dalším stal idolem nejméně jedné generace. V rozhovoru pro časopis Instinkt herec promluvil například o tom, jak se nenechal vláčet bulvárem, který napsal, že je homosexuál. Pět let trvalo, než soud vyhrál.
Platí, že od určitého věku má člověk takovou tvář, jakou si zaslouží?
To si nejsem až tak jistý.
Jak je tomu ve vašem případě?
Jsou za tím geny, samozřejmě. Člověka nepoznáte podle fyzického vzhledu. Může se dokonce stát, že někdo na pohled působí úplně opačně, než jak se chová. Když budete jenom sedět, mlčet a koukat, nedokážu říct, jestli jste takový nebo makový.
Tvář je, s nadsázkou řečeno, váš výrobní prostředek, jak o něj pečujete?
Jen jeden z řady výrobních prostředků. A myslím, že není až tak důležitý. To se týká spíš manekýnek nebo fotomodelek. U nás herců by měl ksicht přenášet to, co se děje v našem nitru. Prázdný obličej prozrazuje prázdné nitro.
Snad prominete, ale prázdně na mě působí aktuální tvář vašeho někdejšího filmového parťáka Sagvana Tofiho.
Já si to nemyslím. Jsme každý jiný. On je strašně akční a neposedný člověk. Už na konzervatoři měl výjimku, nemusel v lavici sedět celou vyučovací hodinu. On to nedokázal - musel vstát, projít se, podívat se z okna nebo na chodbu. Nevydrží sedět a soustředit se na něco, co ho nezajímá. A zrovna učení, co si budeme povídat, nezajímalo v té době nikoho z nás.
Máte kromě filmů něco společného?
Mám ho rád a myslím, že je dobrý kluk, ale nikdy jsme nebyli přátelé jako Old Shatterhand a Vinettou. Nevolali jsme si denně, kde kdo je a tak. Čas od času jsme se sešli na kafe nebo večer na panáka, ale netrávili jsme spolu dovolené, nejezdili jsme spolu na hory. To si spíš mysleli lidi, že jeden bez druhého neuděláme krok.
Máte přátele, skutečné kamarády do deště, nebo jste spíš samotář?
Jsem docela rád sám, ale jen chvíli. Potřebuju k životu lidi. Má největší přátelství se datují od dětství. Když jsem se jako -náctiletý s někým potkal a začali jsme si rozumět. Jeho nikdo neznal, mě nikdo neznal, vztah vznikl jen proto, že jsme si sedli jako lidi.
O přátelstvích mezi herečkami se vyprávějí hotové legendy, jaké vztahy panují mezi herci?
V branži je spousta lidí, které mám rád, kterých si vážím, ale opravdových přátel mám málo. Stěžejní je Ondra Vetchý. Ale vlastně, to je zase kamarád z mládí - potkali jsme se v prváku na konzervatoři. On dělal judo, já jsem dělal judo, to nás spojilo. Bylo nám patnáct, dneska je to přátelství pětatřicetileté. Takových kamarádů, kteří jdou se mnou celým životem, moc není. Na druhou stranu - lidi, co mají kamarády na každém rohu, jsou mi skoro až podezřelí. Nevím, co vlastně od přátelství očekávají.
Jak se vaše přátelství s Ondřejem Vetchým projevuje prakticky?
Ondra je moc dobrý chlap a srdcař. Ani vlastně nevím, jak to říct... Jsem na něj nějakým způsobem napojený, hodně často na něj myslím - jestli je v pořádku, jestli je v pohodě, jestli všechno funguje, jak má. Vídáme se bohužel málo. Leckdo by asi čekal, že budeme probírat spoustu závažných věcí a událostí, když jsme se nějakou dobu neviděli, ale my si dáváme slovní fotbálek. Ondra je velmi vtipný a pohotový, moc mě to baví. Můžeme takto kecat hodiny - zdánlivě o ničem, ale my si touhle formou ping-pongu řekneme moc.
Díky filmům Kamarád do deště, Vítr v kapse a dalším jste se stal idolem nejméně jedné generace. Jaká pokušení tehdejší sláva přinášela?
Vítr v kapse nebo Láska z pasáže, to byla ještě totalita. Vůbec neexistovala mediální masáž a mediální poptávka po filmových hvězdách; oficiálně jsme si byli všichni rovni. Na nic jsem si nehrál, bylo jedno, že v kinech šla Láska z pasáže. Kamarádi, mezi které jsem chodil, mě většinou znali od dětství. Věděli, že čtyři roky před tím jsem propadal ve škole, věděli, kdy a kde jsem se ožral tak, že mě museli táhnout domů, a věděli o spoustě mých průšvihů a trapasů. Nebylo to tak, že jsem byl pan Někdo. Nemůžu říct, že bych měl v té době pocit, že jsem vykonal něco mimořádného.
Hollywoodské poměry tu jistě nepanovaly, ale povědomí o plakátech s vaší tváří vylepených v tisícovkách dívčích pokojíčků jste musel mít.
Mám pocit, že plakáty měl každý, kdo tehdy točil, kdo hrál v nějakém filmu, který šel do kin.
Jste skromný. Jsem si jistý, že výskyt těch vašich byl hodně nadstandardní.
Je pravda, že Soukupovy (režisér filmů Vítr v kapse, Láska z pasáže, Kamarád do deště, v nichž Lukáš Vaculík hrál hlavní role; pozn. red.) filmy hodně oslovovaly mladé lidi. Se Sagim jsme se stali zhmotněním přání tehdejší generace. Nějaká popularita asi fungovala, ale taková normální, nic strašného. Na nás to naštěstí spadlo, jako když jdete po ulici a žuchne na vás balkon - popularita nebyla náš cíl, a to byla naše záchrana.
Záchrana před čím?
Před zhloupnutím a namyšleností. Dneska si kdekdo zvolí cestu a jde - každý krok promyšlený - za tím, aby se z něj stala celebrita. Ale je rozdíl mezi údajnou celebritou a váženým člověkem. To, že budu známý, ještě neznamená kvalitu, to neznamená, že něco umím. Můžu si zarazit krumpáč do zad a běhat po Václaváku a druhý den o mně všichni budou vědět. Ale co kromě běhání s krumpáčem v zádech umím?! Všichni víme, že takzvané celebrity se vyrábějí uměle. Přirozený respekt, nemluvím teď vůbec o sobě, se uměle vytvářet nedá. Lidi cítí, kdo je osobnost a kdo jen figura.
Vy jistě za figuru nejste. Například jste se nenechal vláčet bulvárem, který napsal, že jste homosexuál, a šel jste do konfliktu. Pět let trvalo, než jste soud vyhrál.
Nepříjemné to bylo. Hodně nepříjemné. Spousta kolegů říkala, proč se na to nevykašleš, peněz tě to bude stát, nervů, a stejně nic nevyhraješ. A když náhodou vyhraješ, tak co? Glejt od soudu, že nejsi buzerant? Poraženecká nálada byla všudypřítomná, ale ve mně se to vzepřelo. Napsali lež a není přece možné, aby si vymýšleli od a do zet.
Motivovalo vás i to, že máte rodinu?
Samozřejmě. Mám rodinu, mám syna. Později by mohli napsat, že jsem něco ukradl, a on bude chodit ze školy a bude se mě ptát, proč na něj řvou: Ty malý zloději. Když se ho snažím vychovávat, aby z něj byl slušný člověk, aby se nemusel stydět, že jsem jeho táta, tak se ptám, proč má nějaký pětadvacetiletý novinářský fracek, který má evidentně sám plný pytel problémů, vymýšlet příběhy, které mě mají očernit. Kdybych se tomu nepostavil, za pět, šest let by mě sežralo zevnitř, že jsem to neudělal.
Mimochodem, jaký je váš názor na homosexualitu?
Odděluju homosexuály a buzeranty. Ti, co to o mně napsali, jsou buzeranti. Mezi homosexuály mám kamarády. Jsou to většinou lidé, kteří jsou slušní, vzdělaní, mají talent. Dokonce si myslím, že nás jako společnost svými schopnostmi obohacují. Takových lidí si vážím. A pak jsou takoví, kteří se podle mě se svou orientací nevyrovnali a zřejmě z ní mají mindrák. Ovlivňuje to celý jejich život. Škodí, pomlouvají. Označují všechny kolem za homosexuály, a tím se snaží svůj problém naivně vyřešit.
Vidím vám na prsteníčku, že jste ženatý. Čím to u vás, filmového idola, vyhrála právě vaše manželka?
Přiznám se, že ani nevím. Byl to pocit. Byla první ženskou z těch mnoha, které jsem v životě potkal, u které jsem si řekl, že bych s ní chtěl mít dítě.
Celý rozhovor s Lukášem Vaculíkem najdete v tištěném Instinktu, který vyšel 24. května.
