Filmová podoba Okresního přeboru s podtitulem Poslední zápas Pepika Znátka v kinech trhá rekordy. Zásluhu na tom má i Miroslav Krobot. V roli trenéra Hnátka předvádí vše: tregédii, patos, komiku, pot i krev.
Pepik Hnátek se rve o fotbal, o život, rve se o spoustu věcí. Zápasil jste vy sám takhle někdy o něco?
Ne, ale líbí se mi to.
Zároveň má v sobě určité tajemství - nikdy se naplno neotevře, ale je jasné, že to v něm chvílemi velmi silně vře. Je v tom jenom to, že mu kdysi kamarád z fotbalu zahnul se ženou, nebo ještě něco dalšího?
Nejsem si jistý, jestli to je přímo rvaní. Podle mě je to životní rozhodnutí férovýho chlapa, kterej má tu jednu věc opravdu rád. V tomhle případě fotbal, což je typicky chlapská úchylka. Souvisí to se hrou jako takovou. A stejně jakej je, takovej fotbal hraje - dlouhý nakopávaný balony, sklepává to. Hlavně si myslím, že on to má v hlavě docela jednoduchý. Možná ani sám neví, jak je férovej. Má to prostě v genech. Vypěstoval si v sobě řád, který prosazuje.
Je vám tenhle životní přístup blízký?
Je. Pamatuju si na svýho dědu, který to přesně takhle měl. Při hraní jsem ho měl pořád před očima a když se na sebe koukám, taky ho tam vidím. Záviděl jsem mu to, protože je v tom určitá jistota. Pokud to takhle v sobě máte, jste najednou pevný, jistý a dá se vám věřit.
I když to lidi okolo nemusí vnímat právě takhle? Členové Slavoje Houslice Hnátka nijak v oblibě nemají.
No jasně, on se taky pohybuje na hranici asociála. Ale to je právě na tom to hezký a dá se o tom diskutovat: jestli je lepší si stát takhle tvrdě za svým, nebo být tolerantnější. To je myslím docela současné téma.
Na jakou stranu se kloníte vy?
Jsem asi pro tolerantnější přístup. Ale má to svý hranice. Supertolerance má blízko ke zbabělosti a nudě.
Máte rád fotbal?
Mám. Teda ne tak fanaticky jako ve filmu, ale když je čas, rád se podívám.
Bylo těžké naskočit do rozjetého vlaku jako úplný nováček? Přece jen většina herců už se znala ze seriálu.
Kluci byli už hodně sehraný, rádi improvizovali, hlavně Ondra Vetchý s Davidem Novotným, takže jsem se trochu bál. Obával jsem se, jestli Hnátek trochu nevybočuje z houslické mentality a jestli zapadnu svým herectvím. Prostor k improvizaci jsem neměl, taky toho moc nenamluvím a navíc hned první moje scéna spočívala v tom, že na všechny řvu, že jsou dřeváci, a proto hrajou okres. Takže jsem natvrdo nastoupil před lidi, které jsem vůbec neznal, kteří se naopak mezi sebou velmi dobře znali, a měl jsem je seřvat. Říkal jsem si, že jestli na to herecky nepřistoupí, bude problém. Naštěstí je to moje nadávání bavilo, takže mi spadl kámen ze srdce.
Seriál jste sledoval?
Viděl jsem asi tři díly a docela jsem se bavil. Pravidelně jsem se ale nekoukal.
Tu Hnátkovu zabejčenost jste do filmu vnesl vy, nebo byla už ve scénáři?
Byl do značné míry už takhle napsaný. Já jsem si tam akorát vnesl trochu té kovbojské romantiky, protože mám kovbojky rád. Jenom jsem se trochu bál, jestli to na české vesnici nebude působit trochu divně. Ono to přece jen spíš patří někam do amerického filmu padesátých let.
On je skoro až mstitel - třeba když jde s železnou trubkou na komedianty, aby vrátili ukradené klubové trofeje, z toho celkem stydne krev v žilách.
Snažil jsem se, aby to bylo trochu na hraně, ale aby to vždycky skončilo u komedie. Je zajímavý, že třeba ženám se Hnátek zdá dojemnej. Moje žena to tvrdila, dcera taky...
S tím souhlasím.
Jo, chtěl jsem, aby to nebyl jednoznačnej buran.
Zároveň taky nikdy nesklouzne do karikatury. A za všech okolností se snaží si zachovávat důstojnost. I když se po infarktu válí na dvorku.
Hrál jsem ho tak trošku s úctou. A jsem hrozně rád, že to není tak jednoznačně komická postava. Zároveň jsem ale chtěl, aby se lidi bavili. Ale chodí za mnou občas někdo s tím, že to zase až taková sranda není.
Trenér Hnátek je vlastně takový režisér. Má na povel partu lidí a říká jim, co mají dělat. Vy jako režisér máte pod sebou herce, cítíte to podobně?
No jo, jsou tam souvislosti. Hlavně v zodpovědnosti: první jde vždycky trenér a na něm záleží, jak budou fotbalisti hrát. Herci zase naplňují představu režiséra.
Chováte se k nim někdy, jako se chová Hnátek k fotbalistům?
Nechovám, nevěřili by mi to.
Počítám, že se na ně občas i usmějete, když s tím vaše filmové postavy tak šetří.
No, neusmívají se skoro vůbec. Říkám si, že se pak alespoň budou víc smát diváci. A přiznám se, že je pro mě mnohem zajímavější nechat lidi, aby si představovali, co si asi ta která moje postava myslí, co se v ní děje, a těší mě představit vážnost tak, že je směšná. Ale není to tak, že bych o to nějak programově usiloval. Faktem ale je, že určitou úspornost a věcnost v projevu mám rád. Protože když se hraje bez kudrlinek, divák je daleko pozornější, než když ho herec svou energií, gesty a mimikou zahltí. Dávám lidem asi trošku vybrat.
Tohle uměl skvěle váš i můj oblíbenec Peter Sellers.
No jasně. My si o Vánocích pravidelně pouštíme s rodinou Růžového pantera, vedle Bustera Keatona je Sellers další můj oblíbený komik. Když se člověk snaží být důstojný, je směšný. A tohle uměl Sellers dokonale. Lidskou povýšenost uměl zesměšnit a shodit perfektně.
Vy jste se do širšího povědomí dostal díky Příběhům obyčejného šílenství. Nejprve v divadelní hře a poté i filmové adaptaci. Byl to opravdu váš herecký debut?
Ano, předtím jsem nikdy nic nehrál. Petr Zelenka se občas chodil dívat na zkoušky Oblomova, kterého jsem režíroval tady v Dejvickém divadle, a následně mě oslovil, jestli bych si u něj nechtěl zahrát. Já jsem to v životě nedělal, ale šel jsem do toho i kvůli tomu, abych si vyzkoušel, co všechno to obnáší. Prošel si celým tím procesem z pohledu herce. To byl prvotní motiv, další věc byla, že už jsme neměli peníze na hosty.
Celý rozhovor s Miroslavem Krobotem najdete v tištěné verzi Instinktu, který vyšel 19. dubna.
