Česká kráska
Modelka Simona Krainová: Jsem to, co lidé chtějí

Holka z černého města, která podle magazínu Stuff patří mezi 50 nejkrásnějších žen světa. Otevřeně přiznává, že ve své profesi vždy dala přednost penězům před prestižní prací. "Odměnou je mi absolutní svoboda."

Už jako malá holka jste měla sen dobýt svět. Odkud přišla do dětského pokojíčku na havířovském sídlišti inspirace?

Táta mi dal první impuls. Nenáviděl komunismus, byl naštvaný na celý systém a pionýrky doma mít nechtěl. Životní cestu mi přikázat nemohl, ale dost jasně nám se sestrou naznačil, že krásné není jenom Rusko.

To jste v tom věku chápala?

Šel na to chytře, přes obrázky. Byl spojový mechanik a udělal si doma satelitní přijímač. Co nám nepromítl, to jsme v pohraničí zachytili na polských televizních kanálech. Sledovali jsme u nás tehdy zakázané americké seriály Dynastie nebo Návrat z Edenu a já v tom viděla, ve srovnání s ostravskou šedí, ráj na zemi.

Což to by se líbilo každé holce, ale kde se ve vás vzala ta troufalost myslet to vážně?

On mi to taky nikdo nevěřil. Tátovi se ale povedlo vzbudit ve mně obrovskou touhu poznat svět venku. To nebyly jen filmy, on mě zásoboval mnoha informacemi, od historie přes kulturu až k muzice. Ve třech letech mi pouštěl do sluchátek Eltona Johna a Steve Wondera. Budoval ve mně vztah i k jazzu a černé muzice, kterou miloval, a i když původně byla procházka po Brooklynském mostě jeho snem, mě jím nakazil.

Takže modeling byl až druhotný produkt cestovatelské vášně, nebo měl být jen jízdenkou do ráje?

Ten s tím neměl na začátku nic společného. Můj plán uzrál definitivně při návštěvě tety v Německu. Ukažte holce z paneláku, kde na šedesáti metrech bydlí čtyřčlenná rodina, že má někdo krásný dům, bazén a čtyři auta, a ukažte jí to na vlastní oči. V tu chvíli se přidružil druhý impuls - peníze. Velmi materiální, ano, ale naprosto jasný.

Kolik vám bylo?

Byla jsem malá. Možná deset? Pak jsem tam jela ještě jednou ve čtrnácti, míjeli jsme s tátou nějaký plakát holky u silnice a já sebevědomě prohlásila, že takhle taky jednou budu viset. A táta se smál.

Proč?

Všichni se usmívali. Nechali mě cestovat prstem po mapě a snít, ale vážně mě nebrali. Dlouho jsem byla závislá na pocitu bezpečí a jistoty. Za mámou jsem utíkala v bačkůrkách ze školky a až do svých devíti let jsem v noci hledala útočiště u našich v posteli. Bála jsem se cizích lidí, a tak jsem si vytvořila takový svůj "Fantasland" a nechtěla do něj nikoho pustit. Psala jsem si svoje kroniky a tvořila obrázkové světy. Vystřihovala jsem si modelky z katalogu Neckermann od tety, kreslila moře a psala komentáře, jak to jednou všechno bude jenom pro mě. Byla jsem snílek, vybudovala jsem si vlastní svět v bublině výjimečnosti, kterou mi dal táta.

On byl ten, kdo chválil?

Ano, zbožňoval mě, viděl ve mně svého posla a dodneška přese mě žije. Pro něj budu vždycky nejkrásnější a nejúžasnější. Sedne si, rozpláče se a je moc pyšný na to, že jsem to dokázala, že jsem všem vytřela zrak. Já, holka z Havířova.

Máte o šest let starší sestru, není jí líto, že tátova holčička je jen jedna?

Ona není jako já. Je spíš po mámě, takový buldozer. Nevyžaduje pozornost, natož emoce. Ona na oplátku nesnáší to moje mazlovství. Navzdory protikladům se ale velmi milujeme. Jednou jsme si nalily čistého vína, já se ptala, proč neprojevuje city, a ona se rozplakala. Má daleko větší hloubku než já, ale neukáže ji. To já se naopak rochnila v něžnostech a pusinkách. Dodneška, když přijdeme k našim, sednu si tátovi na klín.

Táta rozdává něhu, ne máma?

S mámou jsem takový vztah neměla, ona byla dost studená. Vím, že byla velký pracant, starala se o nás na plný úvazek, brala to jako takovou čtyřiadvacítku pracovní šichtu a na emoce už jí nezbýval čas a energie.

Mrzí vás to?

Ano. Dneska se s mámou hledáme. Myslela jsem si kdysi, že mě neměla ráda, což samozřejmě není pravda, milovala mě, jen si se mnou nikdy nesedla a nepovídala. A táta byl ten, kdo mě rozmazloval. Byla jsem jeho Simonka a já samozřejmě přes něj manipulovala se všemi. Uměla jsem to a umím dodneška. Je důležité přizpůsobit se společnosti, vycítit, co chce, a zalíbit se.

Nevypadáte, že byste dělala, co lidi chtějí.

Když si myslí, že to chtějí. To jsou dvě různé věci. Když něco chci já, dokážu být panovačná. Když nebývalo po mém, bylo zle. Nezadržela mě ani vařečka a museli mě zavřít potmě na záchod nebo zkropit studenou sprchou, aby mě vzpamatovali. Taky jsem se proto dostávala do konfliktu se spolužáky. Chtěla jsem všechny vést.

Vůdce s bojácnou povahou?

Nejspíš jsem měla mindrák z vrstevníků, ale doufala jsem, když je budu mít v područí, že mi neublíží. Napovrch silná, ale uvnitř takhle malinká.

Celý článek se Simonou Krainovou si přečtete v tištěné verzi Instinktu, který vyšel 14. června.