Živelné a temperamentní, ale i noblesní a tajemné jsou filmové hrdinky v podání italské herečky Sophie Lorenové. Ve stovce rolí, z nichž některé se řadí ke zlatému fondu evropské kinematografie, dokázala herečka vyjádřit stejně dobře postavy tragické i komické. Tato podle mnohých nejkrásnější Italka, která ještě před třemi lety pózovala pro erotický kalendář Pirelli, fascinuje muže všech věkových kategorií již přes půlstoletí. A to i ve svých pětasedmdesáti letech, narozeniny oslaví v neděli.
"Souměrné rysy ani dokonalé proporce z nikoho krasavce neudělají... Musíte mít jiskru, oheň a určité sebevědomí... Ostatně za všechno, co vidíte, vděčím špagetám," prozrazuje recept na věčnou krásu Lorenová, která prý jako malá holka byla hubená, šeredná a plachá. Nicméně za pár let se z ní stal sexsymbol i úspěšná herečka, která je dnes držitelkou řady cen, včetně dvou Oscarů - jednoho za filmové ztvárnění románu Alberta Moravii Horalka (1962) a druhého za celoživotní dílo (1991).
Lorenová se narodila jako Sofia Villani Scicolone 20. září 1934 do chudých poměrů. Otec jí dal sice jméno, ale její matku varietní herečku si za ženu nevzal. Sofia tak vyrůstala jako nemanželské dítě v městečku Pozzuoli u Neapole. "Viděla jsem válku na vlastní oči. Přímo pod okny našeho domu umírali mladí vojáci," vzpomněla na krušné dětství Lorenová. Asi v šestnácti letech začala vystupovat jako statistka v římských ateliérech, živila se i jako manekýnka a interpretka populárních fotorománů.
Osudovým pro Lorenovou byl rok 1950, kdy se zúčastnila soutěže krásy Miss Italia, v níž sice nevyhrála, ale v porotě seděl filmový producent Carlo Ponti. "Když jsem Sophii uviděl poprvé, byl jsem fascinovaný víc tím, co vyzařovala, než tím, jak vypadala," vzpomněl Ponti, který se o pár let později stal jejím životním partnerem. Poprvé se vzali v roce 1957, ale katolická církev v Itálii Pontiho rozvod z Mexika neuznala, takže sňatek byl později anulován. Všichni tři (včetně Pontiho první manželky) proto přijali francouzské občanství a v roce 1966 se Lorenová a Ponti vzali znovu, ve francouzském Sèvres.
První větší roli dostala Lorenová ve filmu Pod africkým mořem v roce 1953, kdy se také definitivně přejmenovala na Sophii Lorenovou. Rok nato hrála poprvé pod režijním vedením Vittoria De Siky, který jí později neváhal svěřit i dramatické role zralých žen. Přelomovou pro ni byla vdova Cesira z válečného dramatu Horalka (1960), za niž dostala Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli, a to jako první za neanglicky mluvený film (stejné ocenění dosud získala jen Marion Cotillardová, loni za Edith Piaf).
Dalším osudovým mužem Lorenové, ale údajně jen na plátně, byl herec Marcello Mastroianni, s nímž se před kamerou poprvé sešla v polovině 50. let. Spolu pak vytvořili nezapomenutelnou dvojici mimo jiné v komediích Včera, dnes a zítra a Manželství po italsku nebo v dramatech Slunečnice či Zvláštní den. Naposledy spolu před kamerou stáli v roce 1994 v groteskním podobenství ze světa módy Pret-a-Porter.
Již v 50. letech natočila Lorenová několik filmů i v Hollywoodu, kde se objevila po boku hvězd jako byli Cary Grant, Frank Sinatra, Anthony Quinn, Clark Gable či Gregory Peck. V roce 1967 hrála i pod režijním vedením Charlese Chaplina ve snímku Hraběnka z Hongkongu. Od 80. let Lorenová zvolnila natáčecí tempo a kromě filmu se věnuje i charitě, píše kuchařky či navštěvuje módní přehlídky a gala večery.
"Neměla správnou italskou výslovnost, ale učila se francouzsky, anglicky, německy, nemohla mít děti a pak měla dvě, publikum jí milovalo. Byla lidová v pravém slova smyslu," řekl o Lorenové Mastroianni a připomněl tak její těžké období, kdy několikrát potratila, než se jí narodili s Pontim dva synové - Carlo (40), uznávaný dirigent, a Edoardo (36), herec a režisér.
Foto: Reuters, Profimedia
