O sexu, alkoholismu a <span>ukradeném dětství</span>

O osobě Kateřiny Janouchové (43), švédské novinářky a spisovatelky, původem z Prahy, se vždycky psalo s nádechem jisté senzačnosti. Vždyť ona se živí jako „poradkyně v otázkách sexu a lásky" a o sexu píše i knihy, kroutili mnozí hlavou. Kromě toho měla muže alkoholika, o soužití s ním napsala román Nejbližší, který u nás vyšel před dvěma lety. Nejnovější kniha Ukradené dětství se opět inspiruje jejím životem.

„Tahle kniha vypráví o mně, o tom, jaké to je, když se nevinné štěstí dětství rozbije napadrť, jaké to je ztratit vlast a vybojovávat si novou identitu v jiné zemi. (...) A mne se zmocňuje pocit viny. Klidně si tu sedím, nyní už dospělá matka pěti dětí, z nichž jsou některé stejně staré jako ta holčička z obálky, na niž se právě dívám, a dělám si se svým dětským já, co chci! Jenže přálo by si vůbec to dítě, kterým jsem tehdy byla, aby ho někdo zachytil v nějakém románu?" píše autorka v úvodu knihy, ve které líčí dětství poznamenané nucenou emigrací rodičů do Norska a později do Švédska.

Na středečním křtu autobiografického románu byla i švédská velvyslankyně Catherine von Heidenstam a spisovatel Ludvík Vaculík, který házel jeden bonmot za druhým. Když komentoval, že knihy o problematice alkoholismu Nejbližší se ve Švédsku prodalo 35 tisíc, řekl: „Myslel jsem, že ve Švédsku se tolik čte, ale pak jsem si uvědomil, že se tam tolik pije." Některá jeho vyjádření hraničila až s urážkami, nakonec je však ale vždy zabalil do úhledného balíčku vtipného skorokomplimentu: „Tou knihou jste nechtěla nic říct. Nic jí také neříkáte. Psala jste ji pro sebe a kvůli sobě."

V úvody knihy Ukradené dětství se omlouváte té malé holčičce, kterou jste byla, že jste knihu napsala. Proč?
Omlouvám se, protože to bezelstné dítě netušilo, že si o jeho pocitech či nepěkných zážitcích budou moci všichni přečíst. Zápolila jsem s tím. Když jsem byla malá, tak jsem rozhodně nechtěla, aby to všichni věděli.

Podobné výčitky jste ale neměla při psaní románu Nejbližší, kde velmi ostře píšete o svém muži alkoholikovi?
Ne, neměla. Psala jsem o sobě jako o dospělé ženě. Manžel je také dospělý, to je něco úplně jiného. Na dospělé se nemusejí brát takové ohledy jako na děti.

Ale to dítě jste přeci vy, takže...
Je to prostě choulostivé téma, že sebe jako malou holčičku dávám všem napospas, že si to všichni mohou přečíst, můžou to odsuzovat.

Proč jste pak tedy tu knihu napsala?
Nevím, cítila jsem to tak. Musela jsem ji prostě napsat. Všude po světě je mnoho takových vykořeněných dětí. Říkala jsem si, že by ta kniha možná mohla i někomu pomoci.

Psaní pro vás bylo i terapeutickou záležitostí?
Ne. Jsem spisovatelka, píšu to, co mi přijde zrovna do hlavy. Přišla prostě doba, že jsem na tuto knihu byla připravená.

Před dvěma lety jste v Čechách poskytla mnoho rozhovorů o románu Nejbližší. Mluvila jste o spoluzávislosti, o svých pocitech. Co pocity dětí, které žijí v rodině alkoholika? Toto téma vás neláká?
Určitě, ale je daleko více románů o tom, jak se mají děti v rodinách alkoholiků než o partnerech alkoholiků, alespoň ve Švédsku je takových románů hodně. Nevím, v Čechách je to možná stále ještě tabu. Dnes jsem byla na návštěvě na jisté základní škole. Jeden chlapec se tam velmi zajímal o román Nejbližší. Tak jsem mu ho dala, mám totiž podezření, že má nějakého alkoholika v rodině. Pro děti je velmi důležité, aby si takové knihy mohly přečíst. Hodně dětí, teď již dospělých, kteří si tuhle knihu přečetly, mně psaly a děkovaly mně za ní. To už jsou ale dospělí, kteří si to všechno mohou nějak srovnat. Pro malé děti je to daleko těžší. Nejbližší je ale hlavně o ženě-partnerce alkoholika, která se s tím vším musí nějak srovnat...

Postavení dětí v rodině alkoholika se asi ani nedá srovnávat s postavením partnera alkoholika, děti jsou vždycky bezmocné...
Dítě si nemůže vybrat. Nemůže se rodiči-alkoholikovi postavit. Nemůže odejít, nemůže dávat požadavky, ani stanovovat hranice. Je to pro něj daleko těžší. Já se k tomuhle tématu nechci moc vracet i kvůli svému nejstaršímu synovi. V době, kdy můj muž pil, mu bylo třináct. Měl to v té době velmi těžké, dlouho se s tím nemohl vyrovnat. Zlobil se na mě, že jsem tu knihu napsala. Byl by raději, kdyby vůbec neexistovala. Musel se s tím vyrovnávat nadvakrát. Poprvé, když ta situace reálně byla, podruhé, když kniha vyšla.

Existuje taková teze: nejenom, že si vybíráme své partnery, ale že i děti si vybírají svoje rodiče. Co si o tom myslíte?
Ano, ano. Na abstraktní rovině si nás děti vybírají. Hlavní je ale uvědomit, že alkoholismus a závislost partnera nebo rodiče je pouze jedna jeho část. Je to nemoc, ze které se ale dotyčný může vyléčit. To znamená, že si nás vybírají i kvůli jiným vlastnostem...

Je to možná určitý druh zkoušky?
Říká se také, že v životě každý dostává jenom to, co může zvládnout. Tak to je. Takže to vlastně značí naší sílu, jak se vypořádávat s těžkostmi osudu.

Mluvíte dobře česky, proč si knihy necháváte do češtiny překládat ze švédštiny?
Mluvím, ale psát bych se neodvážila. Cítím se volněji ve švédštině.

Vaše děti česky nemluví, manžel je Švéd, tak jak si češtinu uchováváte?
Česky mluvím s rodiči. Ve Švédsku jsme měli mnoho českých au-pair. Od nich jsem se naučila aktuální jazyk mladých žen a hovorové výrazy. Skamarádila jsme se, občas si píšeme maily nebo si telefonujeme. První českou au-pairku jsem měla v roce 2000, když jsem byla sama s dětmi, manžel byl na léčení. Hodně mi pomohla hlavně s mým ročním synem.

Proč jste si za kmotra knihy vybrala Ludvíka Vaculíka?
Je to dobrý kontrast k mé osobě. Já jsem feministka, on teda rozhodně feministou není. Je to kontroverzní osoba, to se mi líbí. Žije kontroverzní život, má kontroverzní názory, vydává kontroverzní knihy. Tak proto.

Foto: Petr Brodecký