Radim Svoboda: Cestujete do Ameriky? Hlavně ne po americku!

Radim Svoboda, který každý měsíc píše z USA sloupy pro MarketingSalesMedia, se tentokrát podělil o své zkušenosti s americkými aerolinkami.

Často slýchávám poznámky od svých přátel, jak úžasnou práci mám, když tolik cestuji. A uprostřed dnešního dne jsem narychlo změnil téma dnešního sloupku, abych se podělil o americkou realitu, která je Evropanům málo známá.

 Americké letecké společnosti vybavovaly svůj letový park nejspíše tak dvě dekády předtím, než totéž dělala Evropa. Vybavenost leteckého parku je tady všem známé téma. Lepící páska Scotch-tape je tu v interiéru hojně využívána ke všemu, co je potřeba opravit, aby neodpadávalo. Letecký park však není až tak závažný problém. Na bezpečnost a technický stav se tu opravdu dbá důkladně. Problém tu totiž dělají odbory, a nemalý.

Neustále omílanou písničkou je specifikum, že na mezikontinentálních linkách věkový průměr posádky daleko přesahuje důchodovou hranici. Stalo se mi nejednou, že letuška americké aerolinky nejen neuzvedla zavazadlo cestujících, aby ho uložila do prostoru nad hlavami cestujících, ale že kolikrát měla díky třesoucím se rukou problém nalít víno bez toho, aby polila cestujícímu oblek. Často to pak dopadá tak, že cestující vykonává část práce letušky za ni. Domnívám se, že nepřekonatelný rekord drží paní Mary ze společnosti United na lince do Tokya, které mohlo být odhadem 80 let. Vedla si statečně. Komandovala cestující k výkonům v první třídě tak, že by si vysloužila přezdívku "Domina".

Jak jsem se časem dozvěděl, linky, které s sebou nesou závan exotiky díky dvoudennímu přenocování posádek v atraktivním cílovém městě, jsou notoricky problémové. Odbory totiž dávají právo letuškám na těchto trasách, na které mají certifikaci, vykonávat své povolání do té doby, dokud to samy nevzdají.

Dalším z problémů spojenými s odbory je i absurdní situace, kdy pilot a první důstojník na palubě mají přesně daný a odsouhlasený časový plán, který nesmí překročit. A tak jsem zrovna dnes nastoupil do kvůli bouřce o dvě hodiny zpožděného letadla, po přeplněné letištní ploše jsme asi hodinu putovali ke vzletové dráze, ale těsně před vzletem kapitán oznámil, že má "padla" a že jede s letadlem zpět k terminálu, a že let teda bude asi zrušen. Naštěstí nebyl, ale čekali jsme v letištní hale 3 hodiny na novou posádku. Bez jídla, bez občerstvení, bez nároku na odškodnění. Tohle by se vám v Evropské unii díky pravidlům komise pro dopravu nestalo. Ale americkým oblakům nevládne tolik konkurence, jako odbory. Ostatně na jídlo nad oblaky v ekonomické třídě tady zapomeňte.

Jak by ale řekl můj nejmenovaný kolega: jsou jen problémy zhýralého SVP (senior viceprezident). Dokonce prý na to máme v Americe i svůj hashtag: #SVPproblems.