Jak vnímala situaci před a po konání sporného katalánského referenda Češka, která již řadu let pracuje v Barceloně v reklamní agentuře.
Vždycky jsem si představovala, jaké to asi muselo být, tehdy zvonit klíči a vědět, že jste součástí něčeho velkého a tvoříte dějiny. V těchto dnech mám poprvé pocit, jako bych se tomu sama přiblížila.
Předminulý čtvrtek v deset hodin večer se najednou ozve strašný rámus, třískání do kastrolů a talířů. Chybělo málo a vylítla jsem ven vynadat opilým turistům, když v tom mi došlo, že to je tzv. Cacerolada (cacerola znamená španělsky kastrol), typický španělský způsob demonstrování, v tomto případě proti zatčení předních katalánských politiků za nelegální organizování referenda o nezávislosti Katalánska a tisk letáků z peněz veřejnosti.
Už jsem v Barceloně přes tři roky a otázku nezávislosti pociťuji pravidelně především s příchodem září, kdy se slaví katalánský národní svátek, aby pak alespoň pro mě utichla na zbytek roku. Letos je to poprvé, kdy kromě slovního nesouhlasu a pokárání dorazila i státní policie. Ta byla připravená v den konání referenda (1. 10.) zasáhnout, přivezla si na to dokonce vodní děla. Katalánsko má sice policii vlastní, ale jejich šéf byl přitlačen ke zdi a pod pohrůžkou vězení musel slíbit, že se referendu budou snažit zabránit i oni.
Jak hodně lidí na sociálních sítích a v mé blízkosti potvrzuje - většina místních lidi nezávislost doopravdy nechce. Když jim ale někdo brání se vyjádřit a sebere jim hlas, když zatýká lidi, jejichž provinění je zprostředkovat tento pilíř demokracie, když jim z domácích balkonů strhává vlajky, když se uzavírá jakémukoli dialogu a nastavuje svoji zamítavou tvář, potom je potřeba bránit nikoli nezávislost, ale demokracii samotnou.
Bohužel, španělská média jen přilévají olej do ohně, vykreslují Katalánce jako agresivní odpor, vzbuzují v ostatních Španělech strach a nenávist. Na místních manifestacích, které jsou tu teď na denním pořádku, je ale nejvíce vidět rodiny s dětmi, studenty, seniory, prostě úplně obyčejné zdejší lidi, kteří nevyvolávají násilí ani nemají zbraně.
Pár dní před referendem jsem si připadala jako těsně před obrovskou bouří. Město bylo polepené plakáty a policie na každém rohu. Někteří kamarádi byli v klidu a nedělali si z toho hlavu, jiní měli velké obavy a stejně jako mě je trápila řada otázek: Co se bude dít v neděli? Jak chce policie zasáhnout proti těmto normálním lidem, mým sousedům, kamarádům a kolegům, kteří jen chtějí vyjádřit svůj názor? Doufali jsme, že policie nevyvolá krvavé konflikty...
Španělská vláda mezitím zablokovala přes 140 webů o referendu, další opět vznikly. Na druhé straně reklamní agentury v celé zemi začaly vyzývat k dialogu a vyvěšovaly na svá sídla transparenty. Madridská agentura Sra.Rushmore byla první s nápisem #Parlem v katalánštině, reagovaly na ni další v Barceloně opět s nápisy ve španělštině #Hablamos.
V neděli se pak splnilo moje horší očekávání, byl to jeden z mých nejsmutnějších dnů ve Španělsku. Desítky amatérských videí z katalánských měst, vesnic, škol, radnic začaly od rána zaplavovat Facebook. Ukazovaly brutalitu a sadismus státní policie. Národní a katalánská televize prezentovaly stejnou událost s radikálně odlišnou perspektivou - pro jedny nepřijatelná agresivita a pro druhé spravedlivé potrestání za nedodržení zákona.
Přes kritiku mezinárodních médií, první ministr Rajoy ve večerním projevu poděkoval policii za jejich práci a vyhodnotil, že vše proběhlo hladce a podle pravidel. Velmi smutný den, kdy se kamarádi pohádali s kamarády, děti s rodiči. A tento den je prý jen začátek toho, co ještě přijde.
Kamila Janečková pracuje jako brand planner v barcelonské pobočce reklamní agentury Young & Rubicam. Je korespondentkou týdeníku MarketingSalesMedia.
