Známý režisér
Režisér Jiří Strach: Prolomil jsem čtyřicetileté tabu

Před lety si usmyslel, že dostane po čtyřiceti letech znovu na plátno Jiřinu Bohdalovou a Radoslava Brzobohatého. Zdálo se to nemožné. Vrásky z lásky ovšem existují.

Proč zrovna Jiřina Bohdalová a Radek Brzobohatý?

Protože spolu čtyřicet let nehráli a stejně dlouho takřka nemluvili. V branži to bylo veliké tabu. Nikdo je neobsadil, nikdo si to netroufl, protože všichni věděli, že jejich vztah je definitivně rozpadlý.

Až jste si troufl vy!

Jen jsem si řekl, že mě můžou maximálně poslat do háje. Nic víc. Začala diplomatická hra, jak je přemluvit, a jak Jiřina, tak Radek na to ve finále přistoupili.

Na co? Jen na to, že budou hrát spolu? A nevěděli v čem, o čem?

Přesně tak. Jen dodali, že záleží na scénáři. A já jsem v té chvíli oslovil nejlepšího scenáristu mé generace, řekl jsem Markovi Epsteinovi: Máme dva skvělé herce, napiš scénář pro film do kin. Napiš, co chceš! Jsou to dva osmdesátiletí herci. A on řekl: To asi není moje téma… A najednou, tři měsíce nato, přišel a řekl: Tak to mám! - Jako co? divím se, a on, že "ten" scénář. Přinesl zkrátka první verzi.

Spolupracovali oba protagonisté na scénáři?

Ano, Jiřina si lidsky velmi sedla s Markem Epsteinem a Marek to oběma napsal opravdu na tělo. Chvílemi jsem při natáčení ani nevěděl, jestli jsou v roli, nebo ve skutečnosti. Tak dobře je Marek dokázal zachytit. Jen si vzali jiný kabát a hráli.

Točil jste ten film, abych z kina odcházela pobavená, nebo zhroucená v očekávání stáří?

Je to film o naději. Vždycky budu točit filmy o lepší stránce života a ne o tom, že svět je hnusnej. Zatím jsem viděl vycházet z kina lidi a měli v očích úsměv, možná střižený dojetím.

Nechtělo by se vám jít do hlubších vod, hledat, proč jsou staří lidé dnes stíháni pohrdáním, opuštění, bývalou úctu k nim vyměnil posměch…

Chtěl jsem jen říct, že když má někdo jiskru, impuls, naději, chuť být s někým, pro někoho, pak přes všechny útrpnosti věku může existovat radost.

Co vám naskočí, když řeknu stáří? Hned teď, bez přemýšlení.

Pan biskup Škarvada, se kterým jsem točil rozhovor, bylo mu k osmdesáti a říkal mi, jak se strašně těší do nebe. Víra je pro stáří hodně důležitá.

Stáří přece není jen čekání na smrt, stáří může trvat třeba třicet let.

Chtěla jste vědět první věc, která mi naskočila - tedy vizualizace toho, že konec může být pěkný. Já sám se někdy cítím hodně starý.

A to vám ještě není čtyřicet. Jak se to vaše stáří projevuje?

Nevydržím už kalit tak jako zamlada. Možná že tohle je příznak věku. Jen odskočím otázkou: Co si myslíte o eutanazii? Jako katolík s eutanazií zásadně nesouhlasím, i když si dokážu představit, že jsou stavy tak hrozné, že jiné východisko není. Hodně jsem to řešil, když se oběsil režisér Petr Lébl. Nechci nikoho soudit, jen si přeju, abych sám nebyl vystaven bolesti, která by mě přivedla k takovému rozhodnutí. Nepřál bych si ovšem, aby se eutanazie stala normou typu: Heleď, jsi starý, tady máš injekci - nebo jízdenku do eldéenky. Legalizace eutanazie by mohla v extrému vést k vyřazování starých a nemocných z běžného života, protože se jaksi nehodí k aktuálnímu life stylu. Sociální struktura se strašně změnila, rodiny už spolu nežijí mezigeneračně.

A staří se skutečně ocitají osamoceni. Anebo nepotřební jako ti dva ve vašem filmu.

Jenže s tím chtějí něco udělat. Radka štve, když mu snacha řekne: Podám vám lžíci, Jiřina chce z domova důchodců ještě natočit film. A najednou se potkají, trochu se hádají, ale prohádat se životem ve dvou je lepší než být sám. Najednou se mají a nebojí se toho vztahu.

Celý rozhovor s režisérem Jiřím Strachem najdete v tištěném Instinktu, který vyšel 10. května.