Mohla být paní ministrová, a zatím má v občance "rozvedená". Velká změna. Ta ovšem nenastala v její profesi. Stejně jako předešlých třicet let Zlata Adamovská (51) i teď, po rozvodu s Radkem Johnem, hraje, co to dá.
A na jevišti divadla Ungelt ve hře Na útěku nabíjí diváky svou energií a do úžasné inscenace o dvou ženách, které zdrhají z minulého života, si do dialogu klidně vsune: "Já snad budu muset zavolat ministrovi vnitra!"
* Jaké to je, být singl?
Super!
* To říkáte jen tak do novin?
Ne, ne, opravdu si to užívám. Přinejmenším je to pro mě novinka. Nikdy jsem nežila sama, teď poprvé. Mám sice doma ještě děti (23letou Barboru a 16letého Petra, pozn. red.), o které se starám, ale jsem bez partnera. O všem si rozhoduju sama, taky radím sama sobě a je to fajn. Ráno se probudím, roztahuju se na letišti... určitě to má i svoje výhody.
* A nevýhody? Po osmi měsících, kdy žijete sama?
Hm... táta mých dětí s nimi není doma. Zmizely ty mechanismy: Počkej, až přijde táta! To se musím poradit s tátou... Naštěstí jsme to takhle dlouho měli. Pro mě byla naše celá rodina to štěstí. Ne mít jenom partnera, ale fungující rodinu.
* Proč je podle vás v partnerství tak strašně důležitá věrnost?
Nevím, jak to mají ostatní, ale já potřebuju mít vedle sebe člověka, který by chtěl být přímým svědkem mého života, protože mu za to stojím, a taky proto, že budu chtít, aby to byl právě on. Pokud to tak nebude chtít, může jít.
* Nemohl by být přímým svědkem vašeho života i s občasným úletem bokem?
Na tuhle hru bych předem nepřistoupila. A víte, co je zajímavé? Že na ni ochotně přistupují milenky. Milenka ví, že ON má i jinou paní. Je to pro ni přijatelné a jak vidno, lze to vydržet i několik let. Ale ve chvíli, kdy se stane z bokovky, tedy milenky, manželka, nastane konec tolerance. Představa, že by její manžel několik let dojížděl za milenkou, je náhle nepřijatelná. Divné.
* Kdy a jaký tedy má podle vás smysl rodina?
Rodina se utváří ve chvíli, kdy se rozhodnu mít děti a chci ty nové tvory naučit žít, poslat přes ně něco dál. Ale trousit děti po světě a nestarat se o ně - co to je? Ona má rodina smysl i ve chvíli, kdy děti dospějí, něco jako životní kotva. Jsem ráda, že mám ještě mámu, se kterou si pomáháme. Ráda jí dojdu na nákup, když sama nemůže, a jen si tam u ní tak sednu a povídáme si. A stejně tak jsem ráda, že mám Radkova tatínka. Zrovna v neděli jsme se viděli, tchán měl devadesátiny, Radkova sestra u sebe doma udělala oslavu pro celou rodinu, všechna vnoučata, i s Radkem jsme seděli nad dortem a bylo to hezké.
* Jak svému - teď už vlastně bývalému - tchánovi říkáte?
Tati anebo Kulíšku. To je jeho přezdívka od doby, kdy se nám narodila Bára, měla velké kulaté tmavé oči jako malá sovička. A děda jí říkal: Ahoj Kulíšku a ona mu taky začala říkat: Ahoj Kulíšku a my po ní. On je opravdu úžasný.
* Zkopíroval Radek pozici svého otce ve vaší rodině?
Ani nevím, nikdy jsme si neřekli, jak to má být, nějak se to vyvinulo samo. Každý dělal, co víc uměl, žili jsme vedle sebe, když jsme občas bojovali, tak možná o poslední slovo. Jinak jsme se skvěle doplňovali, on rád vařil a já byla třeba mezitím v divadle. Ale jako intelektuála ho nebavily praktické věci jako třeba složenky. Když se odstěhoval, volal a ptal se, co je to SIPO a jak se zařizuje. Tak jsem mu ráda poradila.
* Zanevřela jste na mužský svět?
Vůbec ne. Proč? Mužský svět není špatný, jsou jen špatní někteří muži.
* Změnila jste během života chování k mužům, ubyla taková ta kalkulace s šarmem, ženstvím? Žena v padesáti se možná chová k mužům jinak než ve dvaceti.
Ani bych neřekla. Rozhodně nekalkuluju. Ve společnosti mužů se snažím být spíš zábavná než sexy nebo koketa. Asi jsem se nezměnila. A navíc, když jste mluvila o trendech o podobách rodiny, je tu další nový úkaz: mladší chlapi. Ve třiceti je to samozřejmě blbost, protože mladšímu je dejme tomu patnáct. Ale vztah třeba pětatřicetiletého muže k padesátileté ženě je najednou možný.
* To by vás přitahovalo?
Ne, to ne. Nikdy jsem netoužila a ani netoužím po podstatně mladším muži. Vždycky se mi líbili starší muži, už ve dvaceti klidně padesátiletý. Patnáct let navrch? Nevadí!
* To by mu už bylo ve vašem případě pětašedesát!
No a? To je hezký! Zajímaví chlapi! Už něco vědí o životě a byla bych jejich holčička. Dělám si legraci, jsou to jen teoretické řeči. Nevím, co se stane, a budu to řešit, až se to stane.
* Kdyby vám tehdy před lety Radek řekl: Čekám dítě s jinou ženou - byla byste stejně kategorická jako nedávno?
Reagovala bych stejně, ale bylo by mi o deset let méně.
* Myslíte, že je Radkovi líto, že vás ztratil?
Teď asi nemá čas o tom přemýšlet, ale jednou mu to dojde. Je zahrnutý svou prací, svým posláním, které určitě splní - a bezchybně. Je to jeho rozhodnutí, musí bojovat. Po krku mu jde tolik novinářů, že mi z toho zůstává rozum stát. Všichni ti jeho neúspěšní kolegové se najednou vytasili s úvahami, dohady a mluví o něm tak negativně, že si to opravdu nezaslouží. Je úspěšný, vyhrál volby jedné straně, o které všichni pochybovali, pracuje jako ministr vnitra, zatím bez chyb. Zatímco se všichni váleli u vody, on studoval všelijaké materiály a dřel a dřel. Není fér, že mu předem házejí klacky pod nohy.
* To je role novinářů, jít politikům po krku. Konečně, dělal to i Radek.
Nevidím ovšem fakta, jen spekulace. Radek jako novinář hledal a ukazoval na nepravosti, doložil je a řekl nahlas. Žádné okomentované spekulace. Odhaloval průšvihy, křivárny. Je to inteligentní člověk, který nepřišel na ministerstvo proto, aby dělal lumpárny.
Celý rozhovor si přečtěte v časopise Instinkt, který vyšel 26. srpna 2010
