"Partnerské karamboly řešíme non-stop," říká psycholožka, specialistka na partnerské vztahy Jitka Douchová. Lidé jsou si podle ní víc nevěrní než dřív a častěji odcházejí od rodin žít "svůj život", aby byli šťastní. Rozvádí se každý druhý manželský pár.
Chodí lidé do partnerských poraden víc než dřív?
Určitě. Dřív chodili lidé spíš ve vlnách, před Vánocemi a po dovolených. V posledních dvou letech je narváno ve všech poradnách všude a pořád.
Není to třeba jen optický klam, že se lidé teď méně stydí chodit k psychologům?
Roli to hraje, ale zbůhdarma k nim nikdo nejde. Přibylo i hodně mužů, těm to dřív připadalo jako projev slabosti. Často chodí i páry společně. Ale na druhou stranu si myslím, že klesá potřeba zvládat dobře stávající vztah, rozvíjet ho navzdory překážkám. Partnerské krize jsou častější, možná je totiž jiný metr na to, co to je.
První mráček a rozvod?
To je samozřejmě přehnané, ale je fakt, že práh citlivosti je jinde. Hodnota úplné rodiny byla dříve více ceněná. Ale nechci to generalizovat. Rozvedené rodiny byly vždycky. Ale z mého pohledu psychologa je vlastně dobře, že jsou si lidé víc vědomi, že mají právo na svůj vlastní život, jít dál a být šťastní třeba jinde, i přesto, že vytvořili rodinu. Ale musí nést zodpovědnost vůči rodině, kterou opouštějí. Ale bez pocitů, že jsou sobci, že ubližují, že selhali.
Jak dlouho tu změnu v hodnotách už pozorujete?
Neopírám se o statistiky, jen o svou zkušenost. Ten trend přiznání si nároku na svůj život pozoruji asi pět let, v posledních třech letech velmi silně. V menších městech a vesnicích je to možná jinak. I když před pár hodinami zde byl asi padesátiletý pán, který přijel z dvacetitisícového města, a řešil, jestli má právo odejít od své ženy. Je hodná, skvěle se stará o rodinu, nemůže jí objektivně nic vytknout, ale on cítí silnou potřebu jít ze vztahu ven. Od začátku měli problematický intimní život, jejich zájmy se nikdy neprolínaly. Ona má potřebu křídly obepínat domov, on leze po horách. Nemají jediný společný zážitek.
ČTĚTE TAKÉ: Rozvody: bezmoc mocných v pondělním vydání časopisu TÝDEN.
Člověk si u takových případů někdy klade otázku, proč jsou vlastně spolu.
To je ten průšvih první partnerské volby. Jste zamilování, nevíte, co od sebe očekávat. Přijde vám vzrušující i rozdíl, který mezi vámi je. Takových lidí jsou mraky.
Chápu-li to správně, tak vy podporujete u lidí právo se „osvobodit", i když mají rodinu.
Ano. I přesto, že to zkomplikuje život. V prvé řadě tam však musí být plná zodpovědnost vůči opouštěnému partnerovi a hlavně vůči dětem, ale žít dlouhodobě v neuspokojivém svazku, který neumožňuje dál se rozvíjet, podle mého názoru není dobré. Ale není to tak, že bych celoplošně radila lidem: opusťte rodiny! Nedávám recept ani rozhřešení. Nejsem kněz.
Jaké jsou nejčastější příčiny rozvodu?
Často to je jiný vztah, otěhotnění milenky... ale leckdy je jiný vztah jen jakousi akcelerací odchodu od rodiny. Ten člověk není šťastný, chce odejít, ale dlouho není schopen to udělat. Často jsou to muži kolem čtyřiceti, pětačtyřiceti let, kteří se dostali do krize středního věku... Bilancují. Partneři z prvního manželství se léty mohou úplně odcizit, jsou to jiní lidé, než když se v pětadvaceti brali. Tohle mají spíš muži, ženy mají přece jen víc tendenci chránit rodinu. Ale i ony odcházejí... Když se žena zamiluje, tak nepálí mosty, jak se někdy říká. Má obrovskou zodpovědnost vůči rodině a trvá jí často mnohem déle než muži se rozhodnout. Ale i muži se ženám dorovnávají je zodpovědnost vůči dětem.
V jakém smyslu?
Lpí na dětech. I když odcházejí od manželky, strašně se snaží, aby fungoval vztah s dětmi, aby se o ně mohli dál starat, vychovávat je. Je pro ně v novém vztahu zásadní, že nová partnerka bude jeho děti respektovat. Dřív jsem nepozorovala tak něžná otcovská srdce, fakt. Jistě, že otcové měli svoje děti rádi vždycky, ale teď jim dávají hodně péče.
ČTĚTE TAKÉ: Soud odročil rozvod manželů Topolánkových
Jsou si lidé více nevěrní než dřív, nebo se to jen snáz odhalí?
Mám pocit, že nevěry přibývá. Možná, že trávíme stále více času s lidmi v práci, než s životním partnerem. Leckdy jsme si tak bližší s lidmi, se kterými sdílíme práci nebo třeba koníčka. Pracovní milenectví jsou nejčastější. A pak třeba ve sportovních partách. Ale to, že se nevěra snáz zjistí, je průšvih.
Proč myslíte?
Existuje spousta mimomanželských vztahů, které by manželství vůbec nemusely ohrozit, mohou být svým způsobem i užitečné. Pozitivní náboj se může vracet do rodiny.
Myslíte čistě milenecké vztahy založené „jen" na sexu? Partner, který je ve vztahu třeba sexuálně nespokojený, ale vybije se jinde, může dál fungovat dobře v rodině?
Ano, třeba. Když jde o milenectví nebo příležitostnou výjimečnou nevěru, nikoliv o totální lásku a cit, to není malér. Ale malér je, když se na to přijde. V kontextu celoživotního vztahu je fakt, že se někdo s někým vyspí, není nic hrozného. Je naivní si myslet, že se to nikdy nestane. Když je to avantýra, proč to tomu druhému říkat! Naopak, zdá se mi to spíš jako projev slabosti, alibismus, úleva, předání odpovědnosti na druhého: co ty s tím teď uděláš? Ale hluboký citový vztah je malér.
ČTĚTE TAKÉ: Nebyla to paralelní rodina, říká John o utajené dceři
Je-li to láska, nastává rozhodování...
Někdy je to fakt Sophiina volba. Kterého partnera „obětujete". K oběma vás něco silného poutá... nikomu nechcete ublížit. Nelze nikoho soudit, každý vztah je jiný... 
Znáte ze své praxe muže, kteří žijí dva životy, se dvěma rodinami s dětmi?
Ano. Netroufnu si říct kolik, ale ano. Není to nic vzácného. Znám obě polohy. Kde zákonná manželka, či oficiální partnerka ví, že její muž částečně pečuje o dítě, které počal s přítelkyní, a je schopná to respektovat. Většinou je to vázáno na příslib, že s tou přítelkyní nevede intimní život, ale chodí tam jen kvůli dítěti, jinde je žena schopná tolerovat i paralelní vztah... Ty ženy jsou schopny to vydejchat, aby o toho partnera nepřišly. Jedna paní, která za mnou jezdí, tak s tou milenkou skoro soutěží. Mají teď s manželem druhé dítě, jeho milenka také čeká druhé dítě... on je poměrně bohatý podnikatel, materiálně si může dovolit mít dvě rodiny. Ale není to šťastné. Myslím, že žena, která tohle unese, nemůže být plnohodnotně šťastná.
Takže chápete muže, kteří existenci dítěte s milenkou před svou ženou tají?
Svým způsobem ano. Je to hodně časté, nechtějí přijít o svou původní rodinu, zvládají oboje, každá ta rodina mu dává něco jinýho. Jde to třeba u chlapů, kteří jezdí pracovně přes týden pryč. Mají třeba jednu rodinu oficiální ve svém městě a druhou v Praze. Pro muže není tak těžké to zvládat, pro ženu je to bolavé a citlivé, já bych to asi nesnesla. Ale soudit to nechci. I to utajení chápu, když partner ví, že by to znamenalo konec, že by mu třeba manželka znemožňovala vídat děti... byl by v pasti. Neznáme vztahový kontext. Rozpad rodiny je vždy soukromé drama.
Více o rozvodech v pondělním vydání časopisu TÝDEN. Kde se lidé nejčastěji rozvádějí? Proč? Co ženy neodpouštějí? A kolik stojí rozvody české politiky? Odpovědi na některé z těchto otázek a spoustu dalších najdete v aktuálním vydání TÝDNE z 25. ledna.
Foto: Jan Zatorsky, Tomáš Nosil
