Vilém Rubeš, pravidelný sloupkař MarketingSalesMedia, píše v aktuálním čísle o tom, jak příliš mnoho věcí na výběr neprodá víc.
Zpátky ke kořenům. Bývaly doby, kdy fastfood byl jasně definovaná záležitost: přijeď, nalož si jídlo. Co chceš k pití? Černou, žlutou, kafe? Něco sladkého? Účet. A pádluj!
Nechme teď stranou, že ze dvou tří prapůvodních fastfoodů je jich dnes několik desítek, snad s výjimkou tyranosauřích steaků. A zkusili jste si někdy - bez předchozího domácího studia - objednat rovnou z mezichodu?
Nejde to. V jedné pobočce jsem si dal tu práci a přečetl si všechny nabídky ze všech menuboardů. Skoro deset minut čistého času. Kdo na celém světě má tolik času? Kdo má tolik mentální kapacity?
Fastfoody nechme žít. Ale jednou měsíčně mi chodí e-mailová nabídka pánské kosmetiky. Pravděpodobně veškeré, jež je na světě k dispozici. Dalších čtyřiadvacet se chová úplně stejně. Samozřejmě, z každého sortimentu si beru své tři čtyři oblíbené produkty, a jednou za čas se rozšoupnu a vyzkouším něco nového. Jenže všichni mají pocit, že se jednoho dne probudím a proměním v hladový velkoobchod. Neproměním.
Těch kustomizací, personalizací, softwérů a všeho - jsme horší než majitel koloniálu za první republiky! Zpátky ke kořenům: najíst, žlutou, nebo černou a možná kafe. Síla úzkého konceptu funguje.
