Vilém Rubeš, pravidelný sloupkař MarketingSalesMedia, píše v aktuálním čísle o značkách se svatyněmi a bez nich.
Na Retail Summitu 2014 se minulý týden podařilo se prý vystihnout několik pravd, jimž říkáme věčné. Třeba že zásadním bodem pro prodej je místo prodeje. Neboli krám je král.
Je to pravda. A není nová. Adorace konceptu prostoru Apple dává občas zapomenout, že cílová skupina se specifickým životním postojem si místo kultu, kde prožívala svět své značky, už kdysi našla: byly to Nike Stores...
Podobné koncepty jsou prostě nadčasové. Přesně ukazují, kde je hranice mezi místem kultu a mezi takzvanými "cargo kulty": budeme si hrát na ikonický prodejní prostor - a lidé se přetrhnou, jak budou nakupovat. Kdy naposledy viděli jste čerstvě přetržené spotřebitele? Podstatou požitku v místě prodeje je autentický prožitek značky. Je-li prodejní prostor imitací, pak se o žádném místě kultu nebavíme. Dostavil se jen interiérový design. Lepší, horší, nějaký. Jinými slovy, ono nás to prostě baví. Jsme rádi, když i naší značce se povede býti autentickou, svou, kultovní i ve svébytném místě prodeje.
Jenže ne každá značka má takovou sílu, aby dokázala pozvat své zákazníky do svatyně. Jsou segmenty, kde to ani není reálné. Je rozdíl mezi prodejem lesklého bazmeku a neviditelné služby. Značky, kterým nezbývá než prodávat v cizím prostoru - od supermarketů po benzinové pumpy. Jsou značky, které si místo kultu nutně musí postavit spíš v hlavě spotřebitele než v prodejně.
Znám jednu, co tak učinila až ve stratosféře. Bodejť ne, dává nám křííídla...
