17. 7.: Premiér ve snu, Vlček v lese

Hluboké ticho po pěšině jen občas ruší zvuk dopadajících kapek, krup, trakařů, vysokozdvižných vozíků... Televize má ředitele, Kanada má ambasádu... ve Vídni. Taxikáři se na Staroměstském náměstí porvali s městskými strážníky. Vyhráli naši? Kdo jsou naši?

Tradiční zpravodajství o tom, kdo co zrovna zvažuje, dostávají Lidové noviny na novou úroveň. Otvírákový titulek: „Premiér Fischer sní o funkci eurokomisaře". Ani občanští, ani sociální demokraté s ním podle deníku do Bruselu nepočítají. V každém případě se těším na další zpravodajství z říše snů, příště by snad kolegové ale mohli přijít s něčím barvitějším.

Deníky zpravují o plánu sociálních demokratů zdanit sporné či nelegální příjmy 76 a 100 procenty. Hospodářské noviny zprávou o něm otevírají. „Podobný zákon, který navrhuje ČSSD, už platí například v Irsku nebo ve Velké Británii. I na Slovensku mohly finanční úřady dodatečně danit majetek nad osm milionů korun. Ústavní soud to ale loni zrušil. ‚Zákon porušuje princip právní jistoty a připouští nadměrné zasahování do práva vlastnit majetek,‘ vysvětlil tehdy mluvčí slovenského soudu Josef Skybjak. Na Slovensku přitom platí stejná Listina základních práv a svobod jako v Česku. Policie už dnes může zabavovat zločincům majetek, ovšem musí dokázat, kolik a na jakém trestném činu vydělali." Dvě poznámky: možnost zabavení majetku lidem, kteří byli odsouzení, je asi v pořádku. Samozřejmě při dodržení nějakých proporcí - jestli někdo ukradne něco v samoobsluze, asi by kvůli tomu neměl přijít o dům. Možnost zdanit majetek 76 procenty lidem, kteří neprokážou, jak k těm penězům přišli, považuju za dost spornou. Chápu sice ten sentiment, který za ním je - přesvědčení, že většině velkozlodějů se daří spravedlnosti unikat. Princip, že postihovány mají být přečiny a zločiny dokázané, a že důkazní břemeno je na straně justice nebo státu (tedy, že mě někdo musí dokázat, že jsem přestoupil zákon a není moje starost dokazovat, že jsem ho nepřestoupil) považuju ale za natolik důležitý, že by ho tahle společenská objednávka neměla erodovat. Přístup v duchu „některé věci (třeba diskriminace) se dokazují těžko, a proto se dokazovat nebudou muset" nás jednou může dovést.... víte kam. Je tam ještě větší horko než dneska v Praze.

Když už jsme u toho horka a vůbec počasí. Mladá fronta Dnes mu věnuje otvírák („Bouřky, sauna... Co se to děje?") Zástupce šéfredaktora Michal Musil je pak komentuje, respektive komentuje... vlastně přesně nevím co. Nebo žijeme každý v jiném světě, v tom Michalově řádí jacísi samozvanci, kteří lidem zakazují psát o počasí. „...důvěrně znám názor hlásaný různými novináři, publicisty, akademiky, hospodskými vtipálky a kavárenskými baviči - názor, že počasí je tak banální, prostá věc, že se o ní má psát málo, informovat hodně vzadu. (...)  Příklad s počasím lze ovšem rozšířit i na mnoho dalších jevů a událostí, o nichž různí strážci vkusu soudí, že se o nich na veřejných fórech nesluší hovořit (...) Proč zmínění diktátoři vkusu soudí, že témata, o kterých se lidé baví v hospodě, jsou z principu vždy podřadná. Proč se nemá psát a hovořit třeba o přemnožení slimáků, velkém zdražení másla, nemocničním vrahu Zelenkovi či kauze Kuřim a Aničce Škrlové? Není už samotný fakt, že se o těch věcech zeširoka mluví, dostatečným důvodem, aby si jich všímali a podrobně je studovali?" Takže, spadám do všech těch kategorií v úvodu vyjmenovaných - s výjimkou akademika - a nepamatuji se, že by v hospodách či kavárnách slyšel povýšené řeči o tom, že o počasí se z principu nemá psát. Občas se někdo podivuje nad způsobem , jímž se o počasí píše - to se taky nesmí? Za značně ujetý považuju Musilův slovník - píše o sobě jako o oběti perzekuce ze strany „diktátorů vkusu". Jestli ale jeho text dobře chápu, tak se mu nestalo nic jiného, než že mu někdo řekl, že se mu to či ono nelíbí - třeba neměl pravdu, nevím. Inu, tak to chodí, většinou v takových situacích pomáhá nebýt hysterický. Jestli vyslovení nějakého pro autora nepříjemného či podle něj pomýleného názoru je „diktatura", tak jak se pozná absence diktatury? Že se nějaké věci prostě neříkají? Je to vůbec legrační, když si zástupce šéfredaktora nejčtenějšího deníku stěžuje na samozvané diktátory z kaváren. Až bude mít chvíli, mohl by si srovnat možnosti, jaké na poli ovlivňování a formování veřejného vkusu mají „hospodští vtipálci" a jaké má on.

Magazín Lidových novin přináší rozhovor s bývalým hokejistou a sociálně demokratickým kandidátem Jiřím Šlégrem. Říká, že jeho manželka kandidaturou nebyla nadšená a na otázku, co manželka říkala na to, že dal straně půl milionu. Šlégr odpovídá: „A tak tady to já s paní neřeším. Celý život jsem ty peníze vydělával já a ne paní. My to máme rozdělený tak, že prostě paní je žena v domácnosti celý život a takovýhle věci já s ní nepotřebuju řešit." A teď se čiňte, Petře Dimune.

Kouzelný příklad funkcionářské lyriky poskytl čtenářům Práva předseda sněmovny Miloslav Vlček - je to ve všech ohledech spolehlivý muž. „Když jsem minulý pátek ráno odjížděl na Šumavu, měl jsem pocit, že se vrhám do víru nekonečného sváru o osud kůrovce a jím postižených lesů. (...) Ano, je děsivé, kolik stromů zde přišlo o život a jaká spoušť zde zbyla jako památka na orkán Kyril. Ale nelze si také nevšimnout, jak kolem uschlých souší a pod spadanými stromy bují nový život." Ach ten věčný koloběh starého a nového, starých a nových stromů, starých a nových předsedů. Snad ale pan Vlček tam, kde je, ještě nějakou dobu vydrží. Jeho slova osvěžila okoralého pisálka, cítícího se v tomhle divném počasí jak oschlá uschlá souš. Je dobře, že ho ten nekonečný vír nebo vír nekonečného sváru nebo co to vlastně bylo, nevcucl. Přišli bychom o hodně.