Byla porada. Byla dlouhá. Jinak na prvních stranách neštěstí na festivalu Pohoda, přírodní úkazy, myšlenkové pochody Aleše Brichty, odchod Martina Bursíka, příchod Tomáše Rosického. Lehký vánek až bezvětří.
Ve sloupku Hospodářských novin se s Martinem Bursíkem loučí Petr Fischer, naznačuje, že to loučení nemusí být zas až tak definitivní. „Umí politicky počítat. Kromě krásného hávu má jeho gesto tedy i ryze matematicko-pragmatický odstín: zelení ani pro bývalého předsedu nemají ve volbách šanci. A do předem prohraných projektů Bursík nechodí. Ale jednou, až se vrátí..." Martin Komárek v Mladé frontě Dnes: „Není divu, že Martin Bursík nechce asistovat s nabroušeným nožem u vlastní porážky. Ačkoli je jeho konec smutný, odchází výrazný středový politik. Nebýt jeho, zelení by se nikdy nedostali do parlamentu. Jenže liberální nátěr, kterým překryl jejich příliš jedovatou barvu, budou stírat ještě dlouho. A možná už nikdy do nejvyšších kruhů neproniknou." Fanfára před prvními hláskami zásadního slova Ondřeje Štindla. Problém Strany zelených pod vedením Martina Bursíka se zas až tak moc neliší od problému Strany zelených pod vedením Jana Beránka, vůči němuž se Bursíkovi lidé dost ostře vymezovali. A to, že MB do té strany jaksi seshora dosadil určitou koncepci, která, jak se - vlastně celkem správně - domníval, mohla na voliče fungovat. Jenomže ta strana ji nepřijala. Strana tak dospěla do stavu, kdy představy jednotlivých jejích křídel jsou natolik vzdálené a vzájemná averze jejich představitelů natolik silná, že člověk, který zeleným dá hlas, nemusí moc přesně vědět, koho vlastně volí. Projekt momentálního vedení mu třeba může připadat přitažlivý, jistota, že se třeba za rok politická linie strany nezmění v pravý opak je ale příliš malá na to, abys z volby nestal hazard.
V Lidových novinách píše Bohumil Doležal o potížích české pravice, polemizuje s tvrzením, že souvisejí tradiční levicovostí tuzemského voličstva. Podle něj jsou jejich příčinou „neschopnost formulovat své zásady a hlavně pořádně se zorganizovat. Zatímco 'levice' využila schopností bývalých komunistických manažerů druhého a třetího řádu, lidí se zkušeností a s organizováním společenského života, i když zkušeností dost specifickou, zbytek polistopadového politického spektra stavěl buď na nesporném politickém talentu Václava Klause, bohužel znehodnoceného jeho autokratickými sklony, nebo na intelektuální anarchii, která počítala s tím, že se ideje (ostatně často problematické) prosadí samy, vahou své správnosti, bez organizace a bez stabilních politických institucí.
František Janouch se v MFD vyjadřuje k nedávnému odvolání náměstka ministryně spravedlnosti Františka Korbela, proti němuž ostře protestovali zelení. Píše o pozoruhodné schůzce mezi Korbelem a Yektou Uzunogluem, známou obětí polistopadové české justice. „Asi týden po tom, co Městský soud v Praze definitivně zrušil všechna obvinění, náměstek Korbel zatelefonoval MUDr. Uzunoglu a přijel za ním do jeho sídla - asi 20 kilometrů od Prahy. Použil k tomu vládní náměstkovskou limuzínu, která na něj po celou dobu jednání čekala. Byl jsem o této schůzce panem Uzunoglu předem informován. Obsah jednání byl jednoduchý: Náměstek Korbel přivezl smlouvu pro svou advokátní kancelář na zastupování doktora Uzunoglu ve věcech odškodnění. Žádal za to pakatel: 15 procent provize z vysouzené částky. (...) Doktor Uzunoglu tuto naprosto nemravnou nabídku rozhořčeně odmítl. Pan náměstek se vzdálil tak rychle, že na místě zapomněl nejen podepsaný návrh smlouvy, ale i svůj ministerský průkaz ke vstupu do parlamentu."
Jiří Čunek se podle Lidových novin našel v roli kritika pop music. Pochopitelně se vyjádřil k písničce Deratizér Aleše Brichty. „Slovo deratizér je tvrdé, ale pokud je to myšleno jako umělecké přitvrzení, tak je to možné." Píseň je podle Čunka „určitý druh reakce rockera". Oceňuju formulaci „umělecké přitvrzení" (na rozdíl třeba od přitvrzení rolnického či úřednického). O tom, že Brichta přitvrdil právě umělecky jinak nemám nejmenších pochyb. Na tom člověku je umělecké naprosto všechno, umělecky vstává, umělecky snídá, tak proč by umělecky nepřitvrzoval.
Mladá fronta Dnes - podobně jako ostatní deníky - obsáhle referuje o tom, že Tomáš Rosický po velice dlouhé pauze nastoupil k utkání. Deník si v té souvislosti v titulku klade zásadní otázku „Hodí se jásat?". Odpověď: „Ano, ale bez záruky." Jako oportunista uvyklý jedině jásotu se zárukou, zůstávám tedy raději zticha. Jinak hráč je v textu označen za „fotbalový diamant, vzácný a křehký zároveň." Pověstná křehkost diamantů - fascinující fenomén. Sfouknete je z dlaně na péřový polštář a stejně se rozletí na tisíc kusů.
A ještě jednou k fotbalu. Ve sportovní rubrice Hospodářských novin je rozhovor s fotbalovým funkcionářem Jiřím Kubíčkem, který dlouho do čela fotbalového svazu prosazoval Ivana Haška, s jeho nástupem ale ve vedení svazu sám skončil, vyšoupnul ho bývalý blízký spolupracovník. „To nikdy nepřebolí. Nejhorší vražda je od nejbližšího přítele." Svatá pravda. Když mě zabije někdo cizí, většinou na to už druhý den nemyslím a v klidu se jede dál. Ale být zavražděný kamarádem... to jeden, slovy Oldy Říhy, má náladu mizernou. O tom žádná.
