Pááátek. Taky volby, které možná nikdo nechce zas až tak moc vyhrát. Strakův výběr bude čelit urputné maltské ofenzivě. Odolá? Srdíčko se mi z toho tetelí.
Ve volební den je zakázáno publikovat průzkumy preferencí, ale analyzovat se může a deníky se do toho s velkou chutí pouštějí. Hospodářské noviny píšou, že výrazné vítězství není v zájmu ani občanských ani sociálních demokratů. „‚Zajímavý výsledek by byl devět křesel pro ODS, devět pro ČSSD a čtyři pro KSČM,‘ řekl na setkání s novináři předseda ODS Mirek Topolánek. Takový výsledek by ukázal, že pozice ODS a ČSSD je před podzimními volbami do sněmovny vyrovnaná. A zároveň by vykreslil situaci, před kterou chce ODS varovat voliče, že se do sněmovny mohou dostat jen tři strany - ODS, ČSSD a KSČM. (...) Výrazný volební úspěch by se nehodil ani sociálním demokratům, byť i oni o tom hovoří striktně až poté, kdy novináři vypnou kamery a diktafony. Je pro ně výhodnější stát se obětí „vajíčkové kampaně" a zvítězit jen těsně. Podle politologů by drtivé vítězství ČSSD ve volbách mohlo mobilizovat pravicové voliče pro předčasné sněmovní volby." Jistou bezradnost ve vztahu k evropským volbám charakterizuje i titulek textu vicepremiéra pro evropské záležitosti Štefana Fülleho v Mladé frontě Dnes. „Proč k urnám: kvůli esemeskám, letenkám, práci v cizině." Jasně - esemesky a letenky. Jejich politické souvislosti vášnivě řeším každý den...
Sociální demokraté pro finále kampaně připravili emocionální plakát s holčičkou, která někdy v chmurné budoucnosti trpí, protože táta s mámou nevolili ČSSD. Mediální experti ho docela chválí. Mladá fronta Dnes: „‚Je to docela dobře udělaná konfrontační kampaň. Apelace přes děti je rozšířený trik,‘ říká Daniel Köppl. Sociální demokraté však podle něj využili dětský motiv i z jiného důvodu. ‚Řeší tím velký problém jménem Paroubek. On není tvář, kterou by lidé milovali. Potřebují Paroubka schovat, ale neměli by to dělat dlouho, protože se pak strana odosobní,‘ myslí si Köppl." Bohumil Pečinka ve stejném deníku píše o „antiparoubkismu" jako jevu do jisté míry apolitickém. „V devadesátých letech byl hegemonem české politické scény Václav Klaus. Od jeho výroků a kroků se odvíjely strategie všech ostatních politických stran. Obhajoba a kritika jeho programových nápadů se stávala jádrem politického života u nás. Poté nastalo několikaleté bezvládí a v létě 2005 jeho štafetu převzal Jiří Paroubek, který ovládl politickou arénu. Jeho tlak dokonce v poslední době vedl k masovému odporu vůči jeho osobě, z nějž vyrostla specifická kultura ‚antiparoubkismu‘. Být antiparoubkistou je prostě krédo nesrovnatelné s ničím v minulosti. Rozhodně to nemá nic společného s politickým bojem pravice vůči levici. V odporu proti jeho osobě se spojuje příliš politických a sociálních motivů." Pár přípodoteků: Klaus byl na politické scéně v 90. letech určitě dominantní postava, vůči které se ostatní vymezovali. Nebylo to ale tak, že by přinášel do zdejší politiky nějaký obsah, na který by druzí tak či onak reagovali. Klausova agenda byla mnohdy - postupem doby čím dál častěji - vlastně odvozená, byla to důsledná negace toho, s čím přicházel „nepřítel", jímž pro prezidenta vždycky bylo prostředí, jak se ukrutně vtipně říká, „pravdy a lásky" nebo „pražské kavárny". V jistém smyslu na sobě ty dva světy byly docela závislé. S Paroubkem to může být trochu podobné, ale jestli Pečinka píše o „antiparoubkismu", měl by existovat taky nějaký „paroubkismus". Domnívám se, že existuje, i když třeba v méně organizované nebo vůbec uvědomělé podobě a je podobně nad- či mimopolitický (v tradičním chápaní toho slova) jako hnutí odpůrců. Vlastně je to asi střet dvou pocitů, pudových hnutí. Ale rozebírat při pátku zrovna tohle se mi tedy moc nechce. Každopádně termíny typu „nesrovnatelný s ničím v minulosti" bych docela šetřil.
Adam Drda se v HN pokouší charakterizovat nového ministra vnitra Martina Pecinu. Vychází z toho portrét nestranného odborníka každým coulem. „Není odborník: policii nerozumí, bezpečnostní politikou se nezabýval. Není nestranný: byl řadový člen ODS i ČSSD (v té má dnes pozastavené členství, což je fakticky nesmysl - těžko lze z vlastní vůle ‚být i nebýt‘ příslušníkem něčeho). „... Coby náměstek ministra se choval jako lobbista, coby šéf ÚOHS pak zasílal ČTK dopisy, v nichž kojzarovsky urážel zelené, případně trousil přitroublé výroky typu „liberalizace energetiky slouží k tomu, aby nás Západ pohltil, jako se mu to povedlo u soudnictví, měny a legislativní moci.‘ Pecina je zkrátka šikula s dobrými styky, který si stejně jako David Rath i Jiří Paroubek otestoval, že Česko je země velkých možností."
Ve dvou denících jsou texty o neudržitelnosti životního stylu založeného na neustálém růstu. Jiří Hanák v Právu se podivuje, že sociální demokraté založili kampaň na slově „jistota", když je podle něj jasné, že nevyhnutelná je naopak velká změna, znejistění. „Úkol pro české politiky: Nehrozit řešením či strašením, neslibovat jistotu holubů na střeše, ale připravovat občany na to, že jedno- či dvouprocentní růst stačí. Že stačí dobře jíst, mlaskat se nemusí. Že růst růstu bylo náboženství pekelné. A mají-li se uskrovňovat ti dole, musejí politici jít příkladem. Oblečky z Londýna za třicet tisíc už nemohou být u politiků důkaz úspěchu, ale tajenou neřestí. Jenže, dámy a pánové, kdo z českých politiků na to má?"
Mnislav Zelený Atapana dává za příklad amazonské indiány. „Uboze si žijí jen podle našich představ, ale jinak jsou nejšťastnější lidé na světě, a žijí tak po tisíciletí. A o co v životě jde? Že by prohrávali? Ale kdepak! Prohráváme my! Vždyť tito indiáni přežili všechny velké kultury Suméru, Egypta, Řecka, Říma či sovětskou říši, a když je necháme na pokoji, přežijí i naši euroatlantickou civilizaci. Nemohu přitom neparafrázovat Bibli: ‚... kdo byl první, bude poslední, a kdo byl poslední, bude první...‘"
Ve sportovní rubrice MfD je rozhovor s tenistkou Nicole Vaidišovou. Titulek: „Hledám své nové já, které vyhrává, říká Vaidišová" Rozumím jí moc dobře, taky hledám nové já, které ráno rádo vstává. Kdybyste na ně někdo narazil, dejte mi vědět.
