Tohle už začali v Jižní Koreji počítat: Jistý vládní činitel před časem prohlásil, že severokorejské sdělovací prostředky jen v tomto roce urazily jihokorejského prezidenta více než tisíc sedmsetkrát. To dělá průměrně deset urážek denně, píše pro zpravodajský server BBC News ze Soulu John Sudworth.
Prezident je pravidelně označován za "přisluhovače", "nastrčenou figurku", "diktátora" a vůdce "gangu zrádců". Onen oficiální činitel připustil, že tyhle šťouchance jsou občas "úplně hloupé", ale jazyk, který KLDR volí k útokům na své oponenty, může místy hraničit se zastrašováním. V loňském roce například Severní Korea vyhrožovala, že spálí Jižní Koreu "na popel", a před časem varovala před "ohnivou sprchou" jaderné odvety.
Kolik pozornosti by se tedy mělo věnovat tomuto druhu rétoriky? Je to jen bouře ve sklenici vody nebo skutečné riziko, že by takovéhle bombastické výbuchy mohly být převedeny v akci?
Michael Harrold má nezvyklý důvod ke slávě. V roce 1987 se stal prvním britským občanem, kterého zaměstnávala severokorejská vláda v Pchjongjangu. Jeho úkolem bylo radit při správném používání angličtiny v překladech severokorejské propagandy. Na začátku svého sedmiletého působení, když přijel do podivného a matoucího města, si koupil učebnici korejštiny. "Předposlední kapitola se jmenovala 'Užitečné fráze'," vzpomíná. "Obsahovala takové základní nezbytnosti jako: "Američan je vlk v ovčíně" a "Američtí imperialisté jsou největší hrozbou lidstva ve 20. století."
Znamená to tedy, že obyčejný Severokorejec pepří denně svou řeč podobnými příležitostnými urážkami? Je Severní Korea skutečně jedním z nejrozzlobenějších míst na planetě? Ču Song-ha, který utekl ze Severní Koreje před sedmi lety, si myslí, že tomu tak může být. Nyní pracuje jako novinář v zahraniční redakci listu Tong-A ilbo a pravidelně se věnuje propagandě přicházející z Pchjongjangu. "Je to unikátní aspekt socialistických společností všeobecně," říká. "Lidé se učí používat tenhle druh siláckého jazyka dokonce i v běžném životě. Společnosti je to vštěpováno."
Státní sdělovací prostředky jsou toho každopádně plné, toho neustálého přílivu varování a hrozeb směřujících proti vnějšímu nepřáteli, jenž je udržován v povědomí lidí. Ale jestliže je tato rétorika používána k sjednocení občanů pro věc svých vůdců, pak může mít omezený dopad, dodává Ču. "Lidé jsou na ni příliš zvyklí. Učí se číst mezi řádky, aby našli skutečný význam a často opakovaná slova, jako je třeba 'válka', ani nevnímají."
Zato v Jižní Koreji si jich všímají. A to tak, že severokorejská propaganda je tu stále nelegální, zakázaná na základě jihokorejských zákonů o národní bezpečnosti. Ke čtení severokorejského listu potřebujete speciální povolení ke vstupu k některé ze zajištěných sad - například k té, která je uchovávána v soukromém analytickém ústavu Sejong Institute u Soulu. Profesor Pak Hak-sun, který tu pracuje, vytáhne z regálu velký svazek Pyongyang Times a náhodně ho otevře na čísle z března 1988. Prakticky nic se nezměnilo, zdá se.
Hned v první větě se mluví o "amerických imperialistech" a jihokorejské "vojenské fašistické klice". Jednotlivá slova člověku možná moc neříkají, ale podle profesora Paka má smysl sledovat trend zvyšování a uvolňování tónu severokorejské rétoriky. "Jsou tu vrcholy a poklesy," říká. "V dobách, kdy jsou severokorejské vztahy s okolním světem klidnější, používají mírnější jazyk. Ale když se vztahy zhorší, pak hodně přitvrdí."
Teoreticky se tedy propaganda dá používat jako barometr toho, co si právě myslí vedení v Pchjongjangu. Prezident George Bush byl "gangster" a "jaderný maniak", ale navzdory vyhrocení vůči současné americké politice zatím nepadla žádná urážka na adresu Baracka Obamy. Až se tak stane, bude možné i z ní vyčíst něco o severokorejských názorech na možnost dialogu a vztahů s jeho vládou.
Navíc se občas krajní nepřátelství v jazyce rozletí do netušených a dokonce i poetických výšin. Amerika klesla v roce 2003 tak hluboko, že podle severokorejského rozhlasu "dokonce i kupky hnoje na polích vydechovaly páry nenávisti". To je nepochybně silná káva, ale občas může okolní svět mít tendenci analyzovat ji příliš hluboce.
Michael Harrold napsal o svých sedmi letech v KLDR knihu nazvanou Soudruzi a cizinci: Za zavřenými dveřmi Severní Koreje. "Jeden velmi privilegovaný tlumočník se mě jednou ptal, jestli používání titulu Velký vůdce pokaždé, když se mluví o Kim Ir-senovi, není příliš kolovrátkové a omezené ve svém dopadu, s čímž jsem souhlasil," vypráví.
A pak tedy tenhle titul z anglických verzí severokorejských zpráv občas vypadl, což působilo poprask mezi zahraničními novináři. Začaly se množit spekulace, vzpomíná Harrold, že možná severokorejský vůdce ztrácí své mocenské postavení. "Myslím, že byli docela zklamaní, když jsem jim řekl, že to byla čistě překladatelská záležitost," dodává.
Foto: ČTK, Reuters
