10. a 11. duben 1911: Albánci povstali a zbraně hodlají složit jedině tehdy, když mocnosti uznají nedělitelnost Velké Albánie, která by sahala až k Soluni.
Povstání Albánců sledovala s mimořádným zájmem i Praha a deník Národní politika dramatickým událostem na Balkáně věnoval 11. dubna 1911 téměř celou první stranu listu.
"Požár na albánském bojišti hárá plným plamenem a není divu, že za těchto okolností mluví se již o možnosti vzplanutí celého Balkánu ohněm války," přemítal komentátor Národní politiky. "Svobodomyslnost a nepoddajnost Albánců působí tureckým držitelům moci stálé obtíže."
Guerilová válka na Balkáně
Nejnovější informace z bojiště, které došly do Čech, zněly například takto: "Z Cetyně a Podgorice docházejí zprávy, ve kterých situace v Albánii líčí se krajně kriticky. U Tuzi došlo k nové srážce povstalců s tureckým vojskem, ve které byli Turci rozprášeni."
Albánci totiž povstali proti Osmanské říši, které v roce 1911 patřila celá dnešní Albánie. Turci ale tehdy ovládali i současné severní Řecko včetně mnoha velkých měst (Soluň, Florina, Janina aj.). Pod Osmanskou říši patřila rovněž dnešní Makedonie s hlavním městem Skopje, Kosovo s Prištinou i část Srbska, Bulharska a Černé Hory, ačkoli Černohorci v té době obývali i miniaturní nezávislé Černohorské království s hlavním městem v Cetinji.
Právě v černohorské Cetinji se sešli albánští předáci a rokovali, za jakých podmínek jsou ochotni složit zbraně, zastavit guerilovou válku s Turky a přestat ohrožovat velká turecká správní centra na Balkáně, jakými byly například města Skadar (dnes v Albánii), Bitola (Makedonie), Přiština (Kosovo) či Janina a Soluň (Řecko).
Albánie až k Soluni
Memorandum Albánců přijaté v Cetinji zveřejnily 10. dubna 1911 i brněnské Lidové noviny, přičemž z provolání plynulo, že povstalci jsou ochotni položit zbraně jen výměnou za autonomii celé takzvané Velké Albánie, která by sahala až k Soluni. "Žádáme záruky pro nedělitelnost albánského území sestávajícího z vilájetu bitolského, janinského, skadarského a soluňského a jmenování albánských vali - správců krajů. Žádáme zavedení albánštiny do všech škol, úřadů a církevního zřízení," žádalo mimo jiné albánské memorandum po Osmanské říši.
Národní politika referovala o povstalcích jako o "polodivoších", kteří jsou vlažní ve víře, takže do boje proti nenáviděným Turkům se mohli spojit albánští muslimové i albánští katolíci.
Přesně před sto lety se největší boje odehrávaly u městečka Tuzi (dnes v Černé Hoře), které úpěnlivě bránila malá turecká posádka, zatímco okolí zcela ovládl albánský kmen Malisorů (horalů), který se hrdě hlásil ke katolickém víře a dokonce očekával pomoc přímo z Vatikánu.
"Povstání Malisorů je způsobeno odporem proti tureckému útisku, proti odzbrojování Albánců, proti odvádění k tureckému vojsku a proti daním," vysvětloval českým čtenářům deník Národní politika.
Amazonky na bojišti
Povahu i válečnou taktiku Malisorů pak Národní politika popisovaly následovně: "Malisorové jsou stateční a žárliví na svou nezávislost, kterou dosud skutečně měli, ježto moc tureckých posádek nesahala dále, než donášejí turecké pušky. Malisoři jsou velmi otužilí a skromní, ale také popudiví a mstiví. Krevní msta hraje u nich dosud velkou úlohu. Stíhání jich v horách je pro turecké vojsko nesnadné a dosavadní průběh bojů s tureckými vojáky, kteří utrpěli již četné porážky, potvrdil plně tuto nesnáz cařihradské vlády."
Jen boje v okolí Tuzi si denně vyžádaly desítky obětí na obou stranách, třeba 10. dubna 1911 mělo dle oficiální zprávy z Cařihradu padnout 34 tureckých vojáků a též povstalci měli "četné ztráty". Na straně povstalců bojovaly i ženy, jak uvedla tato zpráva Lidových novin: "Amazonky. Z Cařihradu, 10. dubna. Z povstaleckého území se sděluje, že mezi padlými Melisory u Tuzi bylo také několik mrtvých žen, které stejně jako muži byly ozbrojeny."
Jak předpověděl komentátor Národní politiky, boje na Balkáně přerostly v mezinárodní konflikt a takzvané balkánské války z let 1912 až 1913 Albáncům opravdu přinesly samostatnost a nezávislá Albánie byla vyhlášena 28. listopadu 1912. Balkánské války ovšem prohloubily konflikt evropských mocností, především Německa s Ruskem, což byl zárodek krvavých jatek, které pak roku 1914 přinesla světová válka.
