Dnes v osm hodin večer ČT2 odvysílá premiéru dokumentu Dlouhý srpen Jiřího Krejčíka. Třiadevadesátiletý režisér se v něm vydal do Itálie, aby natočil vzpomínku na emigrační dilema, které právě tady v létě roku 1968 prožíval společně se svou rodinou.
Je to cesta do minulosti. Chvílemi vlídná a poklidná, chvílemi vzteklá, naléhavá nebo posmutnělá. Dokument s názvem Dlouhý srpen Jiřího Krejčíka je osobní zpovědí známého režiséra na téma srpen 1968. Se svým synem, kameramanem Jiřím Krejčíkem mladším v něm putuje Itálií po místech, kde byl v létě roku 1968 s rodinou na dovolené, a rekonstruuje pocity, myšlenky i události, které vyvolal zásah "spřátelených" vojsk.
První minuty filmu jsou vyprávěním starého muže, který vzpomíná na cestu do italských Benátek - dojde přitom na konzervy v autě i na nemožnost svézt své děti v gondole, protože na to zkrátka nebylo, a také na krásu paláců na náměstí svatého Marka. Jeho komentář oživují zcela současné záběry míst, o nichž je řeč, i černobílé rodinné fotografie, které zasazeny do druhé poloviny obrazu vytvářejí kontrastní časovou dualitu "tehdy a teď". Do té doby v podstatě pokojnou cestopisnou pohlednici sympaticky naruší příjezd do městečka Cesenatico, kde se dočkáme režisérova rozhořčení nad "americkým cirkusem", v nějž se proměnila dříve tichá rybářská vesnička. Až existenciálně působící záběry muže o holi bezradně se na pláži prodírajícího mezi stovkami turistů, slunečníků a lehátek mají svoji sílu. Stejně jako spontánní rozhovor s místní Italkou v plynné italštině.
V Praze jsou tanky
Dál už dokument jen nabírá na intenzitě - od momentu, kdy režisér popisuje, jak se v jedné tratorii dozvěděl o okupaci Československa, přes jeho horečnatou noční cestu autem do Říma i úvahy o emigraci, až po podzimní přejezd do Vídně, rozporuplné informace i dezinformace, které přicházely z domova, hektické stěhování z Prahy a definitivní návrat zpět do vlasti. Hodinový dokument také osvěžuje sugestivní způsob Krejčíkova mluveného projevu, v němž bez varování používá přímé řeči všech, o nichž vypráví, a celou situaci tak více méně zahraje. V závěru režisérova výletu "po stopách vlastního osudu" se sice nedozvíme nic bližšího o jeho konečné motivaci k návratu, ale dokumentu nelze upřít schopnost přenést atmosféru jednoho důležitého životního momentu a potažmo i jedné etapy naší společné historie.
Jiří Krejčík je jedním z nejvýznamnějších českých režisérů a scenáristů. Proslavil se například celovečerními snímky Týden v tichém domě, Vyšší princip či Pension pro svobodné pány nebo satirickou komedií Svatba jako řemen. Od poloviny osmdesátých let se věnuje výhradně práci pro televizi, v roce 2010 natočil například podle Čapkovy povídky film Osudové peníze.
