Erik Gandini natočil dokument Videokracie o italské společnosti posedlé televizí. Z třicetiletého úpadku vkusu viní jediného člověka – premiéra Silvia Berlusconiho.Na Berlusconiho hlavu se v poslední době opět sesypala řada obvinění z cenzury a nekalého boje s konkurenčními médii. Evropský soud pro lidská práva má řešit obvinění z údajně nezákonného zabrání frekvencí.
Proti Berlusconimu už bylo vedeno tolik soudních řízení. Zdá se ale, že v tom, zda prohraje, nebo vyhraje, není žádný rozdíl. Tlak na Itálii zvenčí nikdy nefungoval. Berlusconi miluje, když ho ostatní státy kritizují, a přetváří to ve svou výhodu. Řekne, že nám, Italům, svět nerozumí.
Zdá se, že premiér je stále synonymem italské televize…
Berlusconi kontroluje osmdesát procent televizní sféry a podoba většiny programů odráží jeho osobnost - nazývám to „berlusconismo“, je to kultura a ideologie v jednom. Je to svým způsobem hédonistické užívání života, tedy hodně zábavy, přítomnost žen s velkými ňadry, které bezmyšlenkovitě obsluhují muže a jinak stojí v pozadí. Je to kultura egoismu. Pokud se dnes zeptáte mladých Italů, v čem spočívá moc, neřeknou, že v politice, ale v televizi. Stát se televizní celebritou je jejich nejvyšším cílem.
| Erik Gandini (42) |
| Italský dokumentarista, producent a spisovatel, který se v devatenácti letech přestěhoval do Švédska. V roce 1994 debutoval snímkem z válečného Sarajeva a od té doby vytvořil dalších šest dokumentů. Svědectví o dekadentní italské televizní kultuře Videokracie (2009) uvedl před dvěma týdny v Praze na festivalu Jeden svět 2010. Ten nyní pokračuje v dalších městech. |
I když někdy přímo zasáhne, televizní mechanismus je v dnešní době samoudržovací. Většina rozhodnutí leží na samotných zaměstnancích, například ředitel italského Big Brothera ukončil show dřív jen proto, že měl Berlusconi ve stejném čase projev na jiném programu. V Itálii totiž panuje atmosféra strachu. Lidé se bojí udělat cokoliv kontroverzního, co by Berlusconiho mohlo poškodit. Nejde o klasickou formu cenzury, i když i tu zde najdete.
V dokumentu, který jste představil v Česku, se objevily dvě silně kontroverzní osobnosti - televizní producent Lele Mora a „král italských paparazzi“ Fabrizio Corona. Jak jste je přesvědčil k tomu, aby mluvili na kameru?
Tito lidé jsou na kameře v podstatě závislí. Je částí jejich života.
Jaká byla jejich reakce, když se dokument dostal do kin?
Byli opravdu naštvaní. Mora, blízký přítel Berlusconiho, se na kameru přiznal že je velký fanoušek Mussoliniho.
Požádal jste o rozhovor i samotného Berlusconiho?
Berlusconi se při několika příležitostech v dokumentu objevuje, jako člověk mě ale tolik nezajímá. Je totiž natolik superexponován, že to vypadá, jako by byl jediným Italem na světě. Navíc dávám před konfrontačním interview přednost pozorování a argumentaci skrze obrazy. Berlusconi je snadno čitelná osobnost. Nebyl bych schopen rozdrtit ho v debatě, stačí ale, abych mu věnoval dostatek prostoru, a najde se něco, čím spáchá vlastní mediální sebevraždu.
A co italské publikum?
To dokument naopak přijalo dobře. Na rozdíl od neúspěšných novinových kritiků jsem proti Berlusconimu použil médium, které je mu vlastní. Má kritika je založena na emocích. Zatímco Berlusconi říká, že všechno by měla být zábava, já říkám, že takový přístup vůbec zábavný není, že je vyprázdněný a děsivý. Přestože televizní kanály nesouhlasily s vysíláním upoutávky, zpráva o mém dokumentu se díky lidem šířila dál. Bylo to jako epidemie.
Berlusconiho televizní revoluce probíhala v době vašeho dospívání? Líbila se vám tehdy změna, kterou přinesla?
Vzpomínám si, jak to bylo bizarní - kontroverzní a poutavé, ale zároveň banální. Kultura banality pak změnila Itálii. Banalita se zákonitě prezentuje jako nevinná. Najednou vám říkají, že by se měl člověk snížit na úroveň hlupáka. To je ale prvek přítomný v globálním měřítku.
Jak to, že je televize v itáli tak vlivným médiem?
Itálie je velmi vizuální zemí. Vizuální komunikace byla vždy vlastní i italské církvi a rozvíjela se v průběhu renesance.
Udělal Berlusconi pro italskou televizní kulturu i něco dobrého?
Když v televizi začínal, bylo vše pod kontrolou dogmatické církve. On televizní sféru oživil a otevřel ji volnému trhu. Vytvořil ale takový monopol, že se sám stal tím, co původně kritizoval.
Protestují Italové proti jeho monopolu?
Protestují, ale jde o slabou opozici. Ta navíc podceňuje vliv televize. Jde o intelektuály, kteří píší články do novin. Italové ale noviny nečtou. Naštěstí Berlusconi nebere v potaz sílu internetu.
Takže se ho ani nesnaží nějak "zkrotit"?
Berlusconi na konci sedmdesátých a v průběhu osmdesátých let geniálně odhadl moc televize, ale není natolik geniální, aby stejně dobře využil internetu.
Nebojí se, že proto ztratí mladé voliče, kteří dávají přednost jiným zdrojům informací?
Země je v současnosti rozštěpena na dvě půlky. Spousta lidí Berlusconiho nemá ráda a mnoho z nich opouští zemi. Mládež ale často zůstává dlouho u rodičů, umí chabě anglicky, je posedlá vlastním vzhledem a nemá žádné silné politické přesvědčení. Doufám, že tuto stagnaci lidé překonají tím, že budou cestovat a vystoupí z italské bubliny.
Foto: Jan Schejbal
