Ústavní soud (ÚS) v úterý otevřel Pandořinu skřínku. Homosexuálům žijícím v registrovaném partnerství otevřel cestu k individuálnímu osvojení dítěte, když škrtl ustanovení zákona, které adopci registrovaným partnerům znemožňovalo. Soudci tak opět ukázali, jak ošemetné je ústavní soudnictví, které stojí prakticky nade vším.
Soudci se svým rozhodnutím vyjádřili nikoli pouze k zákonu samotnému, kdy jeho část škrtli pro údajnou diskriminaci, ale zejména se tím aktivně zapojili do celospolečenské debaty, kterou zároveň i negativně ovlivnili. O natolik závažné otázce, jakou výchova dětí gayi a lesbami bezesporu je, by totiž dle mého názoru neměli rozhodovat soudci, nýbrž zákonodárci s mandátem od lidu, na základě stanovisek expertů.
Ať se soud vyjádřil k čemukoli, stále zůstává nezodpovězena jedna otázka: měli by mít homosexuálové právo vychovávat děti? Známe spoustu argumentů pro, stejně jako spoustu argumentů proti. K tématu samotnému by se ale měli fundovaně vyjadřovat (a činí tak) psychologové, sociologové, pedagogové. Nikoli soudci. Ti sice mohou argumentovat, že nález není natolik zásadní, vždyť se přímo nevztahuje ke společnému osvojení, které občanský zákoník určuje pouze na manželské, tedy heterosexuální páry. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že v tomto případě muži a ženy v taláru měli raději rozhodnutí zdržet pro nekompetentnost.
Upřímně doufám, že o celospolečenských otázkách bude i nadále rozhodovat parlament, který k tomu má mandát od lidu, a nikoli nikým nevolení soudci. Zákon o plnohodnotných adopcích se už připravuje, v rámci legislativního procesu bude čas na důkladné prodiskutování. Ústavní soud v tomto případě propásl příležitost mlčet. Opět.
