Jeho jméno už dávno nesou ulice, náměstí, nábřeží, park, divadlo i gymnázium, každý Čech se s ním nutně potkal ve škole, jako narazil na jména Žižka nebo Němcová. Asi ubývá lidí, kteří chovají v paměti alespoň Za trochu lásky šel bych světa kraj..., zato možná přibývá těch, kteří znají Noc na Karlštejně, protože televizní obrazovka si na ni docela potrpí. Jaroslav Vrchlický má místo v dějinách jisté, jako je má třeba Komenský, Mácha nebo Myslbek.
Klasik však už nikdy nebude čten tak nadšeně jako v dobách, kdy chodil pražskými ulicemi či pěšinkami veltruského parku, nebudou se už nikdy svádět boje o Vrchlického, vše je uzavřeno a na staré knihy usedá prach. Proto je chvályhodné, že vycházejí alespoň výbory, jež se snaží dílo tohoto velikána přiblížit, ukázat ve výstižné zkratce, v ochutnávce, která může vyvolat chuť na další sousta. Nejnověji vrátilo Vrchlického na knižní pulty brněnské nakladatelství zvané Druhé město - Martin Reiner. "S laskavou finanční podporou Ministerstva kultury ČR" vydalo paperback, do jehož žluté obálky je vyříznut otvor ve tvaru klíčové dírky. Knížka o 124 stranách se jmenuje Kabinet Mistra Vrchlického, podtitul či snad nadtitul opakuje básníkovo jméno (Výbor z básní Jaroslava Vrchlického) a jmenovitě uveden je hned na přebalu editor, jistěže proto, že běží o známého básníka (Vybral a uspořádal Ivan Wernisch).
Je to radost provázená drobnými mrzutostmi. Radost samozřejmě proto, že Vrchlický má být stále po ruce, nejen ve veřejných knihovnách a antikvariátech, kde ho většinou spolehlivě najdeme, nýbrž i mezi novou produkcí. Mrzutosti má na svědomí dílem editor, dílem odpovědná redaktorka. Tu pravděpodobně nenapadlo, že by měla provést textologickou revizi, tedy při přípravě vydání pečlivě zkontrolovat to, co editor do nakladatelství (ektronicky) poslal, porovnat všechny texty s jejich předchozími tištěnými verzemi, ba snad i s rukopisy, jsou-li v Památníku národního písemnictví pro badatele k dispozici. To by, pravda, znamenalo vstát od stolu, od počítače, vypravit se do nějaké (brněnské) bibliotéky, eventuálně udělat si výlet do Prahy a vydat se na Strahov. Odpovědná redaktorka v soukromém nakladatelství si takový luxus pravděpodobně nemůže dovolit, Praha je daleko, jet bádat do metropole znamená i nutnost krátce se tam ubytovat, to vše stojí peníze, jež se do "laskavé finanční podpory" Hermanova ministerstva asi nevejdou.
A tak se stalo, že Vrchlický vyšel v podobě, jakou mu dal editor. Jistě i název výboru je jeho, ne příliš šťastný, protože slovo "kabinet" ve spojení s klíčovou dírkou čtenářům naznačuje, že se snad setkají s nějakými pikanteriemi à la Rytíř Smil. Kabinet tu však má odkazovat ke "kabinetním kouskům", tedy kouskům výstavním, jak o tom ostatně poučují slova Vladimíra Šmilauera, citovaná na zadní chlopni přebalu (ta pocházejí z pěkného článku Etymologická procházka po škole, publikovaného v Naší řeči roku 1944; lingvista se pokusil vyložit i původ slova kabinet, avšak musel se spokojit se závěrem, že "budeme (...) pokládat dějiny slova ,cabinet' za nejasné. Ale za připomenutí to stálo. Aby bylo vidět, že je v etymologii ještě velmi mnoho temných koutů.").
Báseň Jen trosky! čteme ve Wernischově výboru bez vykřičníku , koneckonců proč ne, takový zásah by však musel být zdůvodněn, třeba slovy Vykřičník za titulem této básně ze sbírky Hořká jádra odstraňuji, neboť v časopiseckém znění... atd. V téže básni vidíme na konci šestého verše čárku, avšak na začátku verše sedmého velké S ("Víc neshledám se s její poesií,/ S tou hudbou smutnou a s tou barvou skvělou..."). Ve vydání Intimní lyriky Jaroslava Vrchlického z roku 2000 má pečlivá editorka Milada Chlíbcová tečku a velké písmeno (a navíc moudře rezignovala na dobový pravopis: "... s její poezií./ S tou hudbou smutnou..."). Podobně v básni Ocúnky čteme u Chlíbcové "... ve vzduchu bledě mlhavém,/ kde...", zatímco u Wernische "ve vzduchu bledě mlhavém,/ Kde...". Takových příkladů je více. Problematičtější je změna slovosledu (Vrchlický podle Chlíbcové - rovněž Ocúnky: "tam pod nohou mu ten květ vstal", u Wernische: "tam pod nohou mu květ ten vstal"). Možná to má svůj důvod, bez vysvětlení je to však zbytečná čtenářská hádanka.
Jsou-li toto všechno maličkosti, o nichž snad netřeba psát, co je potom toto? Báseň Staré ženy má ve Wernischově výboru šest strof, zatímco v padesát let starém výboru Brabcově a Bruknerově (Jaroslav Vrchlický: Host na zemi) sedm. Verše "Ach, to tenkrát! Bývaly zlaté časy/ porcelánů, bruselských starých krajek,/ památníků s vrbami truchlícími,/ s jehlanci hrobů!" editor Kabinetu Mistra Vrchlického prostě vyputil. Schválně? Pak to měl objasnit a obhájit. Nedopatřením? Pak měla zasáhnout odpovědná redaktorka. "S laskavou finanční podporou Ministerstva kultury ČR" ať vycházejí jen knihy bezvadně redakčně připravené. Nu, třeba někdy příště.