Osud si s člověkem někdy pohraje. Redakční kolega Češtiny na skřipci, jemuž není cizí smysl pro absurdní komiku, se o tom přesvědčil, když se mu na displeji mobilního telefonu objevilo jemu neznámé číslo příchozího hovoru. „Dobrý den, tady státní zkušebna řepy,“ ozvalo se pak z druhé strany.
Člověk nemusí být zemědělským expertem, aby tušil, že z daní vydržovaný ústav na zkoušení cukrovky by mohla být užitečná instituce („cukernatost sedm, koeficient vláčnosti x + 4, světlá penetrační výška čtvrtinová“ – mohli by hlásit řepní docenti). A nemuselo by to tím končit; podobně by mohla existovat Testovací provozovna řapíkatého celeru, Grapefruitový ústav, Asociace pro výzkum kremrolí, Veřejně prospěšná organizace na podporu vepřového a mnoho jiných neocenitelných pracovišť.
Skutečnost je naneštěstí nesrovnatelně prozaičtější: řeč je o státní zkušebně v Řepích, jedné ze čtvrtí pražské periferie. Co přesně tam zkoušejí, už není tolik důležité (nejspíš nervy daňových poplatníků, mohl by znít pracovní výklad).
Na podobném principu kdysi zafungoval proslulý žert, jímž před lety – patrně proti své vůli – rázně vkročil do řad absurdních humoristů jakýsi rozhlasový hlasatel. Po obzvlášť dramatické předpovědi počasí oznámil, že to nebo ono není jisté, protože „ještě čekáme na dementy z Komořan“. Neměla to být narážka na neuspokojivý stav duševního zdraví obyvatel jižního okraje Prahy, nýbrž nevinné čekání na to, až tamní meteorologové vyvrátí nějakou nepodloženou fámu; vysvětlujte to ale!
Kdo si v tuto chvíli řekne, že uvedené příklady nic neznamenají, neilustrují žádný hlubší jazykový jev a zabývat se jimi na stránkách seriozní publikace je povážlivé plýtvání místem, má nejspíš pravdu. Ale představa, že někde sedí nějaký lingvistický bůh a pochechtává se při sledování lidí padajících do jeho nastražených pastí, je osvěžující.
