Říkávalo se, že moderní společnost je taková, kde jsou nejdůležitější nikoli přírodní zdroje nebo těžký průmysl, nýbrž informace. Rozhoduje to, kdo má o čem jaké informace, kdo co o čem ví.
A skutečně, realita předpoklad potvrdila - až na maličký detail, totiž předložkovou vazbu. Jak jsme viděli minulý týden ve finiši předvolební kampaně, důležité je nikoli vědět něco o něčem, ale na někoho. Nejméně dva z předních deníků zmínily ve svých textech, že někdo „měl důležité informace na“ toho či onoho mocného muže.
Nebyly to přímé citáty, nýbrž redakční formulace. Vztah obratů „vědět o někom“ a „vědět na někoho“ je zřejmý; druhý je specifickou podskupinou prvního. Například Čeština na skřipci ví o americkém prezidentu F. D. Rooseveltovi, že nechal stavět velikou přehradu v Tennessee. Nemůže ale říci, že to ví „na Roosevelta“. Zaprvé, v civilizovaném světě ví totéž téměř každý; zadruhé, informace nemá kompromitující charakter (i když liberální ekonomové by zde nemuseli souhlasit); zatřetí, Čeština na skřipci ji proti prezidentovi nehodlá použít; za čtvrté, uškodit Rooseveltovi již jedenašedesát let stejně nemůže.
To všechno by musela splňovat informace, kterou má někdo „na někoho“.
Noviny tedy v případě českého mocenského boje učinily správně, když použily právě tuto formulaci, nikoli tu neutrální o informacích „o někom“. O zabydlení této vazby v běžném slovníku pak lze pouze říci, že dobře nám tak; například v angličtině bychom její ekvivalent hledali marně.
Na druhou stranu to skýtá i jistou útěchu. Od Sabiny přes Fučíka, Slánského a estébáky až po Grosse a Paroubka - ve smyslu vědět něco na někoho funguje v Česku informační společnost už dávno. A jak!
