Sportovní novináři patří k těm, jež si tento sloupek dobírá nejčastěji, a tak není na škodu, když se jich také jednou zastane. V půli října otiskl jeden přední český deník sžíravou kritiku skutečnosti, že tuzemské sdělovací prostředky se při zpravodajském pokrývání americké profesionální soutěže ledního hokeje NHL věnují více českým hráčům než ostatním. Kromě mnoha jiných jevů, jež nespadají do kompetence Češtiny na skřipci, autora roztrpčily i obraty typu „Jágrovi Rangers“ či „Haškův Detroit“. Kluby uvedeným hráčům přece nepatří, zněl argument.
Nepatří, a co má být? Přivlastňovací adjektivum se sice jmenuje přivlastňovací, ale jen z nedostatku lepšího slova. Karlovo auto je skutečně vůz, jenž je na Karla registrován, pojištěn, může mu být v případě války zabaven a zkrátka vůbec mu patří. Ale například Tondův švagr součástí jeho vlastnictví prokazatelně není (alespoň v Česku tomu tak nebývá), a přesto o něm jinak než za použití přivlastňovacího adjektiva nebo zájmena mluvit prakticky nelze.
„Švagr od Tondy“ je možné, ale nikoli elegantní. Bylo by technicky proveditelné říkat „New York Rangers, za něž hraje Jágr“, stejně jako „ten, jehož sestru si vzal Tonda“, ale působilo by to slabomyslně.
Doležel svá obvinění odmítá, píší noviny. Má k nim snad majetnický vztah? Nobelovu cenu míru dostal bangladéšský bankéř. Znamená to tedy, že dosud náležela Nobelovi, zatímco teď už ji má bankéř? Paroubkova aféra, Kimův režim, Topolánkův ministr, ministrův resort, Rosického dělovka, Picassův obraz - ani v jednom případě o vlastnictví nejde.
Podle stejné logiky jsou zcela přijatelní Jágrovi Rangers i Havlátovo Chicago. A naopak autoři kousavých komentářů si mají své argumenty pro myslet. Skutečně „své“, protože patří jim a jen jim a také za ně do slova a do písmene zodpovídají.