Kulturní vocas

Téměř vždy, když čtete v novinách (či lesklém časopise) neobvykle dlouhý text od člověka, jenž není kmenovým členem dotyčné redakce, naleznete u jeho podpisu vysvětlení, jakési ospravedlnění toho, proč zrovna ten pán či paní napsal to a to. „Autor je prezident České republiky“ – píše se kupříkladu.

Tomuto zvláštnímu útvaru se říká – nebo alespoň říkalo před lety, kdy se s ním Čeština na skřipci setkala v redakci poprvé – kulturní vocas. Čím přesně si žánr prostorově i myšlenkově spíš nenáročný získal název natolik malebný, je svého druhu záhada. Ještě obtížněji se však vysvětluje, proč jsou ona dvě tři slova tak úrodnou půdou pro pitomost.

Jako mnoho záhad má i kulturní vocas přirozený původ. První jeho část spočívá v tom, že se redakce vytahuje. „Autor je ministr financí“ vypadá na stránce důstojně; ministr koneckonců nepíše hned tak někam. (Ten zvyk vznikl zjevně dříve než politická kariéra Jiřího Paroubka.) I druhá část má svoji nepopiratelnou logiku: píše-li na téma rivality Sparty a Slavie prezident Sparty, je třeba jeho funkci uvést, aby bylo zjevné, jaký je jeho vztah k celému sporu.

V Česku ovšem kapacity píšou do novin relativně málo. Řečené dlouhé texty proto redakcím zhusta dodávají kolegové z konkurenčních titulů. A tak se dočteme, že autor je novinář, že je student se zálibou v anatomii, nebo dokonce že je publicista. Pokud je Češtině na skřipci známo, publicistou se člověk stane tak, že něco publikuje. Pokud tedy noviny otisknou něčí článek, je jeho autor publicista jaksi samozřejmě. Kdyby se alespoň psaly zajímavé věci: autor je certifikovaný schizofrenik; autorka je spolupracovnicí KGB; autor je švorc. Čtenáři by to dodalo patřičný kontext lépe.

Autor: -dan-
Autor napsal tento článek.