„Chtěl jsem se zeptat na otázku, když opustí kněz církev, protože se zamiluje...“ (následuje popis lidského dilematu se snadno odhadnutelným koncem). „Chtěl bych se zeptat na otázku ohledně financování koupaliště na Piláku,“ má starost jiný zvídavec. „Zeptáme se teď na ožehavou otázku trenéra Slavie Karla Jarolíma,“ říká mediální profesionál. „Chtěla bych se zeptat na otázku. Je možné zastupovat FIG i FISAF?“ ptá se dáma, jejíž starosti by Čeština na skřipci věru nechtěla mít.
Pochopitelně nikdo z uvedených se nechtěl na žádnou otázku zeptat. Chtěli prostě zjistit, jestli je to hřích, kdy budou peníze, proč Slavia už půl roku nedala gól a jak se věci mají ve světě aerobických bafuňářů.
Ne že by se zeptat na otázku nešlo. „Ptejme se na otázku nesmrtelnosti chrousta“ ovšem neznamená, že bychom se pouze potřebovali dovědět, zda chroust umí zemřít. Aby ta věta byla správně, musí znamenat, že předmětem našeho zájmu je celý soubor nejasností nějak souvisejících s chroustím vztahem ke smrti, věčnosti, podstatě bytí a podobně. „Otázka“ zde tedy není to, co má na konci otazník, nýbrž to, čemu se jinak říká „problém“ nebo pěkněji „problematika“.
Bylo by snadné – příliš snadné – podívat se na autory citátů z úvodu sloupku skrz prsty; proč namísto jednoduchého a výstižného „zeptat se“ používat krkolomnou konstrukci s otázkou? Čeština na skřipci na to nemůže dát krk, ale tentokrát nejspíš proto, že si o to naše mateřština sama prostě říká. Zvratné zájmeno „se“ se občas chová víceméně jako předmět slovesa, k němuž se pojí („myji se“), jindy dělá mrtvého chrousta („směji se“) a ještě jindy jde přímo obráceně. Proto musíme říkat „chci se tě zeptat“, což jde přímo proti logice věci. Leckomu to zkrátka nejde z úst a pomáhá si ptaním na otázky. Proč tomu tak je, mne neptejte.
Autor: -dan-
