„Tati, dneska se hraje na umělce,“ řekl synek Češtiny na skřipci. Co to zase znamená, pomyslela si otcovská autorita se směsí nedůvěry a nakvašenosti. Kluk už si hrál na Spider-Mana a policajty, na indiány i Klause; na robota, zločince, na slepou bábu i na schovávanou, hrál si na Zidana, Nedvěda a Buffona najednou, ale na umělce?
„A kdo to vymyslel?“ snažila se Čeština na skřipci vyzvídat a neznít přitom jako nepolepšitelný suchar více, než je nezbytně nutné. Kdyby alespoň bylo řečeno, na kterého umělce. Třeba hra na Charlese Baudelaira snad má v osmi letech ještě čas, ne? Ale možná jsou nějací umělci, jejichž napodobování by nemuselo nutně mít za následek okamžité znehodnocení mladého života či alespoň by mohlo mít věku úměrný obsah. Co takový Émile Zola? Školáci přece často žalují. I když v tom případě by šlo asi spíš o hru na Julia Fučíka či Karla Sabinu; to taky není nejlepší nápad.
„Pan trenér to přece vymyslel, kdo jiný?“ přerušil synek tok temných rodičovských úvah tónem, jímž obvykle vyslovujeme větu „panebože, to je ale idiot“. Dobře tedy, tak trenér; ale proč zrovna on má určovat, na co si má kdo hrát? Nemá snad trenér ty kluky učit kopat roh a podobné věci?
Otec a syn vystoupili z autobusu nedaleko fotbalového hřiště, na němž se měl odehrávat trénink nadějí národa. „Tady ne, sem vedle jdeme,“ řekl synek. V Češtině na skřipci se po několika krocích začalo probouzet poznání, v němž se o slovo střídavě hlásily úleva a jisté ponížení. Vedle známé hrací plochy se skvělo nové hřiště poloviční velikosti, pokryté hustým umělým trávníkem. „Vždyť ti povídám, že dneska hrajeme na umělce.“
Autor: -dan-
