Národ sobě

Jsou slova, která fungují správně, a pak taková, která provádějí všelijaká alotria a není na ně spolehnutí. Jedno z takových zlomyslných je „národ“ a leccos, co je národní: máme Národní muzeum, divadlo, galerii, knihovnu, orchestr a dokonce banku.

U většiny z uvedených institucí to lze chápat z historických důvodů, protože vznikaly v době, kdy právě jejich příslušnost k češství byla nějakým způsobem důležitá.  
  
Pak ale taky máme nepřeberně nových národních věcí, u nichž takový důvod vystopovat nelze. Co například Národní úřad pro zaměstnanost a sociální správu, Národní onkologický registr a samozřejmě Národní bezpečnostní úřad?
   
Sounáležitost divadla či galerie s českým národem jim má dodávat hrdosti a důstojnosti. Čeština na skřipci má podezření, že název Národního informačního systému pro retrokonverzi nevžene slzy vlasteneckého dojetí do očí ani toho nejzapálenějšího retrokonverzanta.
   
Na druhý pohled je tomu přesně naopak. Je důvodná obava, že mnoho institucí převzalo výraz „národní“ po americkém vzoru: Úřad pro národní bezpečnost, národní tohle a tamto, překládá se často nesmyslně místo logického „státní“. Američané pochopitelně používají „national“ ve smyslu celostátní, protože jejich „state“ se vztahuje na jednotlivé státy Unie.
   
Česko není státem federálním, a tak je bujení výrazu národní v tomto smyslu zcela zbytečné; Státní bezpečnostní úřad by bohatě vyhovoval. Koneckonců, je to mocenský orgán státu, nikoli národa. A jsme u těch alotrií: místo aby podporovalo sebevědomí vlastenců, je přebujelé užívání všeho národního svědectvím o tupém papouškování a neinformovanosti. Jako národní vizitka to je sice dost možná trefné, ale nejspíš úplně jinak, než si to její autoři představovali.