Šaty dělaj člověka?

12. 2. 2007 22:08

Jak se kdy povede. Kdekterý novodobý casanova si může honit triko, že sní vlastní klobouk, když se mu nepodaří tu či onu slečnu utáhnout na fusekli; jenže s tím je potíž. Takovému chlapíkovi se pak může snadno stát, že bude rychle pod pantoflem, protože právě tam jej dovede týž proces, jenž může děvče dostat pod čepec. Nemá-li ovšem dotyčný pod čepicí, což je něco docela jiného.

S šaty je to vůbec složité. Kdo vsadí boty, zhusta se ani nenaděje a prodělá kalhoty. O tom, že by někdo vsadil kalhoty a v důsledku toho prodělal boty, řeč nebývá. Kdyby tak někdo mluvil, nejspíš by si ušil z ostudy kabát; i mohl by se obrátit do sebe řka, že bližší než kabát je košile. Jestli je to výhodné i v případě, že ta košile je železná, protože si na to už zvykl, není docela jisté. Podle kladné či záporné odpovědi se však pozná, jestli máte na nose růžové nebo černé brýle.

Stejně tak dělají šaty člověka různě i podle povolání. Zatímco být v saku není pro většinu lidí nic zlého, volejbalista si nad tím radostí nezavýskne. Stejně tak zmínka o kravatě vyvolá v rozhovoru s klientem Giorgia Armaniho zcela jiný typ potěšení než u judisty (pokud je to náhodou jedna a táž osoba, platí pravidlo o relativní vzdálenosti košile a kabátu).

Obzvlášť dobře se pravidla o oblečení vyjímají v politice. Tam je možné převlékat kabát až do aleluja; nebo sledovat, odkud fouká vítr, aby bylo možno chovat se podle hesla kam vítr, tam plášť. Protože se však politický souboj nevede v rukavičkách (nýbrž v rukavicích, které jdou čas od času dolů), bývá to takovému člověku platné asi jako mrtvému zimník. Říká se pak o něm, že natáhl politické bačkory, případně jimi zaklepal. Většinou to není žádná škoda.

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ