Vždy na konci roku nastane správná chvíle na kousek statistiky nebo podobné nezřízené zábavy. Když se za tím účelem Čeština na skřipci mezi svátky věnovala sběru dat v oboru zpravodajství a publicistiky, zkrátka četla si noviny, padl jí zrak na popis hrůzného příběhu. Oběť špatného bramborového salátu a ještě horšího trávení bylo nutno hospitalizovat v nemocnici. A skutečně, co je to za smůlu? Hospitalizace třeba ve vinárně nebo v divadle by ani kolem Vánoc nemusela být tak zlá, ale v nemocnici? O kus vedle byla jiná dáma považována za největší ženskou vražednici. To je jistě neobyčejný výkon; škoda jen, že nebyla vražednicí mužskou, což by mohlo být cenným příspěvkem k diskusi o významu feminismu.
Tím se dostáváme k té statistice. Pleonasmus je jednou z nejoblíbenějších disciplín českých médií. To by ještě nemuselo být tak zlé. Akademický slovník cizích slov říká, že „pleonasmus je stylistická figura vznikající nahromaděním výrazů stylisticky blízkých“. Napíše-li tedy Karel Čapek, že „řeka vám hučí a duní, řve, bučí a řinčí“, je to nejen správně česky, ale také se to hezky čte.
Slovníková definice má bohužel ještě druhou část. Podle ní je pleonasmus „nadbytečné hromadění synonym různého slovního druhu“.
A tak se stane, že v uplynulém roce nás média informovala o jedinečných unikátech (48x), zatímco o unikátech všedních a nudných logicky mlčela; četli jsme o prosklených vitrínách (53x), které tvoří protiklad vitrínám nejspíš zabedněným, a o premiérovi vlády (157x), jenž se tak liší od derniéra vlády. Dověděli jsme se také o vystavených exponátech (362x) a dokonce hovězích biftecích (17x); daleko nejčastějším takovým hostem na českých stránkách a vlnách byl hlavní protagonista (698x). A to je už opravdu zbytečný pleonasmus.
