V nepochopitelné (mediální) tichosti proběhlo 50. výročí úmrtí Františka Langera, významného českého spisovatele dvacátého století. Zemřel 2. srpna 1965, do osmdesátky mu zbývaly necelé tři roky. Přežilo v tomto případě dílo svého autora? Zcela jistě ano. Na jak dlouho? Nevíme.
Učitelé češtiny by snad znali přibližnou odpověď na otázku, jak dokáže Langerův literární odkaz zaujmout dnešní středoškoláky. Je Langer maturitní otázkou? A pokud ne, padne jeho jméno alespoň ve spojení s Karlem Čapkem, jehož generačním druhem a důvěrným přítelem byl? Nebo lze dnes v Česku odmaturovat, aniž se s Langerem vůbec potkáte? Své by řekli i knihovníci a antikváři. Jisté je, že... Ale ne, jisté není vůbec nic.
Čím zůstává Langer aktuální? Třeba přesnou charakteristikou pokleslého novinářství: "Aférový žurnalista. Je to nový typ, který u nás teprve vzniká. Devět desetin redakcí má ve svých zdech nějakého takového odborníka. Je zpravidla nevalným reportérem, nevýznačným stylistou, ale protože aféry se nyní rozrůstají, vtiskuje svému žurnálu často víc charakteru než jeho úvodníkář nebo národní hospodář. Je to tedy určitá nová síla, která zasluhuje povšimnutí. Je to také nová a teprve začínající bolest naší žurnalistiky. (...) Typ aférového žurnalisty je možno zhruba popsati asi takto: 1. Nechce nebo nedovede si opatřiti řádné informace o svém předmětu. 2. Objektivitu zpravodajství podřizuje zájmům svého zaměstnavatele. 3. Je skromný anonym, nepodepisuje se, neznačkuje své články. 4. Je-li usvědčen ze lži nebo omylu, vykroutí se zapřením nebo překroucením, spoléhaje právem na to, že čtenáři jeho listu si nepamatují, co řekl včera. 5. Cituje-li protivníka, překrucuje (buďte jisti, že překroutí i tento článek, bude-li se mu to hodit) a falšuje citáty, dovede falšovat i uvozovky a rozdělovací znaménka. Jeho rozmluva není dialog, ale falšovaný monolog s druhou stranou. 6. Nelze mluvit o něm jako o čestném soupeři. Snižuje druhého muže, nepřizná se, když byl v neprávu, nedá zadostiučinění po porážce. Je hrubý a plačtivý, surový a sentimentální a těsně vedle své sprostoty se dovolává soucitu, že mu bylo také vynadáno." Tyto postřehy formuloval František Langer před 88 lety. Byly výstižné a bohužel stále ještě jsou.
Svůj vztah ke komunismu vyložil spisovatel (v té době už byl znám Železným vlkem, Psem druhé roty či Velbloudem uchem jehly, v následujících letech přišel s Periferií, Obrácením Ferdyše Pištory, Dvaasedmdesátkou, Pražskými legendami, Filatelistickými povídkami, Malířskými povídkami atd.) roku 1924. Zase byl prozíravý: "A právě tato revoluce jest tím, proč nejsem, nemohu a nechci býti komunistou. Mám z ní příšernou úzkost. Vím, že v Evropě by byla mnohem horší, než byla v Rusku, kde život měl jednoduchou, až primitivní strukturu. Tam to byl překocený trakař, zde by to byl přesný chronometr hozený do stoupy. Snad bych se jí tak nebál, kdybych viděl, že se komunisti řádně připravují k řízení světa. Ale vidím, že se řádně připravují jen k převratu, snad mají již rozděleny vládní resorty, a kdo obsadí poštu, kdo bude dělat policii, ale o mnoho více ne. Ale za chvíli po převratu nadejde těžká práce, bezodkladné řízení veškeré té organizace životního koloběhu, který se nesmí zastavit ani na hodinu, nemá-li stanout navždy. A k tomu se komunisti nijak nepřipravují a připravit nemohou nebo nechtějí, protože taková příprava by byla snad prací na celé generace a její obtížnost by byla pravým opakem k lehké agitaci pro krátký a efektní revoluční akt."
Shodou okolností v onom roce 1924, kdy Otokar Březina prohlásil v soukromé rozpravě obecně, že "přidá-li se národ k socialismu, bude s ním konec", František Langer zkusil být v publicistickém textu vizionářský. Věděl, že by se mohlo "například vypočítat přesně a bez nadsázky, jak zle bude u nás za týden nebo za měsíc po komunistické revoluci. Jistě bude součet bolesti a neštěstí po ní přesahovat součet bídy několika proletářských generací..."
Pozapomněli jsme na Františka Langera? Naše chyba!
