Na první pohled to vypadá jako špatná volba: Tony Blair si z křesla britského ministerského předsedy přesedl na neméně vratkou židli zvláštního vyslance pro Blízký východ. Má úkol, jejž nedokázaly splnit generace politiků od Churchilla po Clintona – dojednat smíření Izraelců s palestinskými Araby. Blairova mise v těchto dnech začíná, ale nikdo nevěří, že by mohla uspět.
Blair má koordinovat postup čtyř nejmocnějších vnějších hráčů ve sporu zainteresovaných – USA, Evropské unie, Ruska a OSN. Ti se snaží, každý po svém, dotlačit Židy a Araby k nějaké dohodě, která by dávala naději na budoucí rozumné uspořádání. Blair má být neustále v kontaktu s oběma stranami a pokoušet se vydyndat z nich vůli k nezbytným kompromisům.
Horší vyjednávací pozici, než jakou má britský expremiér, si však lze stěží představit. S výjimkou Izraele mu nikdo ze zúčastněných nemůže z různých důvodů přijít na jméno. Ve Spojených státech se za osmnáct měsíců změní administrativa; pokud se nestane něco velmi neočekávaného, prezidentem se stane jeden z nesmiřitelných odpůrců války v Iráku, již Blair vydatně pomáhal prosadit. Kontinentální Evropané mu nemohou zapomenout kromě Iráku také zřejmou nechuť k euroústavě. Rusové na něho mají pifku kvůli Kosovu, samozřejmě Iráku a kvůli kritice Putinova autoritářského stylu vlády (přestože dosud poslední střet kvůli vraždě bývalého špiona Litviněnka vyhrotil až Gordon Brown, Blairův nástupce). V OSN – pokud někoho zajímá, co si kdo v OSN myslí – na něho zahlížejí, protože mimo jiné odmítl odsoudit Izrael během loňské války v Libanonu. Palestinci v Blairovi vidí jen nástroj Spojených států a nevěří v jeho objektivitu. To vše ve chvíli, kdy se zdá, že je řešení palestinského sporu dále než kdykoli od vzniku Izraele.
Jenže paradoxně právě v tom může být Blairova síla. Očekávání jsou tak malá, že jakýkoli krůček vpřed bude možné vykládat jako úspěch. A Blair není v mírových jednáních žádný nováček: nejvýznamnějším úspěchem jeho premiérování je dohoda severoirských katolických nacionalistů s protestantskými loajalisty.
Tony Blair by tak mohl, bude-li štěstí stát na jeho straně, hrát podobnou roli jako někdejší šéf izraelské vlády Ariel Šaron. I vůči němu byl svět značně skeptický a Palestinci jej z duše nenáviděli; i oni sami však – neradi a potichu – uznávali, že s nikým jiným k dohodě nedojdou. Blairova blízkost k současné americké administrativě může zafungovat podobně. A to by byl větší úspěch, než kolik jich dosáhl v Downing Street za celých deset let.
