Očima Marka Přibila
Doba pořadů o vaření aneb Kunderovo výročí

V úterý slavil pětaosmdesáté narozeniny Milan Kundera. A byť to byl apríl, výročí je to svým způsobem smutné.

Český národ nejenže dal v roce 2008 spisovateli prostřednictvím kruté dehonestace najevo, že mu celosvětový úspěch odpustit nehodlá, ale současně u nás literatura v posledních dvou desetiletích ztratila svůj status. Soudobé vzdělávací koncepce ji chtějí dokonce vytěsnit až na samý okraj obsahu vzdělávání.

Mladý člověk, člověk bez kritického názoru, člověk ovce, člověk výrobní stroj (byť bez práce) má mít jen jakýsi přehled o literární historii. Pokyn jako kdyby zněl jasně: nemá umět smysluplně formulovat myšlenky. Nemá umět vybrat podstatné informace z textu (nejen literárního) a rozumět jeho intenci. Nemá umět interpretovat jednoduché metafory nebo odhalit symboliku. Přehlíživý postoj (například k minulosti) je přitom pro literaturu handicapem: mnohá novější díla nelze vykládat bez znalosti těch starších a ta zase není možno pochopit bez znalosti bible a mytologie.

Současná mladá generace pak nerozumí každodennosti, kdy se sdělovací prostředky, kdysi považované snad za veřejnou službu, stávají pouhým nástrojem k vytváření zisku, moci - převodovou pákou, a nenapadne ji zamyslet se, proč je její politické smýšlení odvislé pouze od barevnosti toho či onoho politikova číra na předvolebním billboardu. Přitom stát, potažmo systém, jako by měl na tomto úpadku zájem. Proč by jinak v nedávné době tolik usiloval o omezení autonomie univerzit, která po staletí udávala společnosti nové impulsy. Proč by asi jinak dával tak velký prostor k sešněrování škol a k jejich přímému zapojení do průmyslových firem?

Jde o ideální téma pro literaturu, pro výchovu ke kritickému myšlení, neboť historické situace, kdy státní moc uplatňovala vliv k omezení univerzitní autonomie, lze spojovat s okamžiky, kdy docházelo k nežádoucím společenským jevům. Ano, jde o významné literární téma, jež by mohlo klidně kličkovat nějakou univerzitní love story jako jedovatý had. Jenže literaturu už nikdo nečte. To systému vyhovuje.

"Jediné, na čem mi záleží z toho, co jsem kdy napsal, jsou mé romány," uvedl Kundera, žijící od roku 1975 ve Francii. Jeho výročí si však připomínáme v době, kdy je román, jenž vnášel do jednotlivých epoch řád, mrtev. Po staletí prověřené jistoty se tak bortí jako domečky z karet a nahrazuje je příval informací, které moderní člověk není s to vyhodnotit. Na rozdíl od minulosti, kdy u nás informace chyběly a kdy byl Kundera kvůli cenzuře zakazován, je v této souvislosti paradoxní, že je dnes informací tolik, že ty podstatné se mění v bezvýznamné dříve, než jsou vůbec vysloveny, což mimo jiné slouží k rozmělnění tolik populárních kauz.

Mnozí lidé se tak pohybují v naprosto nejistém terénu, a vezmeme-li v potaz prudkou globalizaci bez rozumných pravidel (jmenovitě globalizaci finančních trhů, na niž nejsou schopny reagovat reprezentace států), lze zčásti porozumět současné politicko-ekonomické situaci takto: člověk se bez varování octl pod obrovským ekonomickým tlakem, jenž nahradil cenzuru předlistopadového režimu, a skutečné reformy, ať už jakékoli, realizovat nelze. Jsou-li prováděny, stávají se totiž jen účelovým nástrojem k vývodu peněžních prostředků k těm jedincům, kteří systém dokážou využít či jej spoluvytvářejí. A výsledek? Elity, co vědí či vědět mohou, a masy, co hltají Láďu Hrušku (ten symbol absolutní idiocie) na LCD televizi v obýváku, díky které nabývají mylného dojmu, že přináleží ke střední (ve skutečnosti vymírající) třídě.

V době, kdy světu již téměř nikdo nerozumí, kdy například absolutně netušíme, je-li špatná, či nikoli ruská anexe Krymu, proto českému národu chybí velká literatura. Chybí mu Milan Kundera. Bez takových osobností bude jednou naše doba vymazána z historické paměti lidstva, stane se bezvýznamnou, nehodnou ani ironie, natož smíchu. Bude epochou kompletního českého zapomnění.