Pražskými divadly obchází strašidlo, strašidlo Odcházení. Jako by tuto Havlovu hru, nejočekávanější divadelní událost sezony, provázelo nějaké groteskní fátum. Nejprve odchod z Národního, ve kterém měli hrát jiní herci, než si autor přál, pak odchod z Vinohrad, kde sice ti herci hrát měli, ale byly by moc drahé kulisy či co, nakonec se hrát snad bude, ale z Divadla Archa pro změnu odešla hlavní hvězda představení, kvůli níž se dříve odešlo z Národního.
Zprávy o důvodech odchodu jsou samozřejmě kusé a nám nezbývá než věřit, že Dagmar Havlová má skutečně moc práce ve filmu a v jiných divadlech, navíc to zdraví... To je jasné, to čtrnáct dní před premiérou uzná každý, že odchod byl nutný. Ale červ pochybností přece jen hlodá. Co za tím vším je? Je hra prokletá? Žije svým vlastním životem? Jsou za tím temné pikle? Může za to název, že se z ní odchází? Zjistila Dagmar Havlová, že v postavě, která byla pro ni napsaná, si z ní autor tak trochu dělá něžnou legraci? Nic z toho samozřejmě nevíme.
Každopádně si asi hodně lidí oddechne, až budou z Havlova Odcházení odcházet. A oddechnou si, že ta hra přece jen není tak strašná jako trapno, které ji zatím provází.
Foto: archiv
