Ta zapomenutá vesnička ve Slezsku má svatý název, jmenuje se Svatoňovice. V květnu roku 1945 se tady ale odehrávaly věci velmi nesvaté.
Se světem dnes spojuje Svatoňovice jen lokálka do Suchdolu nad Odrou, třicetikilometrový úsek zdolává motoráček více než hodinu. Hned za vsí se rozkládá vojenský prostor Libavá, z lesů občas zaburácí kanonáda. Na svatoňovický hřbitov jsem si letos v květnu vyšlápl s dopisem s americkými známkami na obálce. Do redakce ho poslal Karel Hausner ze státu Illinois v USA, podnikatel s lékařskými přístroji. V dopisnici doručené leteckou poštou jsem nenašel příběh o zázračném zbohatnutí československého emigranta, zato několik drsných příběhů, které Hausner prožil jako dítě v rodných Svatoňovicích.
"Paní Keimarová měla tři děti ve věku dva, šest a deset let. Bylo to 9. května pozdě odpoledne. Vojáci za ní vnikli do kuchyně a asi tucet z nich ji v přítomnosti dětí znásilnilo. Když ji začala krvácet pochva, jeden voják vytáhl bajonet, vrazil ho do pochvy a zase vytáhl. Byla živa ještě asi hodinu, když přišel další sovětský důstojník a střelil ji do hlavy," píše svatoňovický rodák Karel Hausner.
Za komunismu se konec druhé světové války oslavoval devátý květnový den. Ve svobodné Evropě si ukončení bojů připomínáme o den dříve. Oslavy z devátého května nepřipouštěly žádné pochybnosti, na akcích pořádaných k osmému květnu jsou alespoň tolerovány. A jedna z pochybností říká, že s oficiálním koncem války začala jiná válka. Asi největší tíhu těchto neoficiálních bojů nesly ženy a dívky v sudetském pohraničí, hned za nimi starci a malé děti. Muži se tady v květnu 1945 prakticky nevyskytovali, buď je už zahubila válka na frontě, nebo na svůj příští osud čekali v některém ze zajateckých táborů.
Bylo 9. května 1945, sovětský štáb v této části Slezska už musel vědět, že válka skončila, ale malý Hausner teprve nyní poprvé uviděl realitu válku: "Co mělo nějakou cenu, naložili sovětští vojáci na vozy, vybrali si nejlepší koně a poručili pěti mužům, že je musí doprovodit za vesnici. Mezi nimi byl i Emil Keimar. Ti muži se už nikdy nevrátili." U Františka Freye našli Rusové na stěně fotografii jeho čtyř dcer. Když odmítl prozradit, kam je ukryl, několikrát ho zbili a nakonec zastřelili. A to Frey uměl rusky a snažil se s vojáky domluvit na smíru.
"Když chtěli Rusové dostat naši sousedku Emu Boschovou, popadla děti a utíkala. Ve zmatku skočila do vodního rezervoáru. Rusové je vytáhli, mladší dítě už bylo mrtvé, a starší sedmiletá dcera se musela dívat, jak maminku vojáci znásilňují," píše Karel Hausner. Příběhy, které oficiální kronika Svatoňovic zatím neuvádí, a zřejmě v ní budou scházet navždy.
Uplynulo dvacet dnů, psal se 29. květen 1945. Rudoarmějci se někde doslechli, že v břidlicovém dole za vsí se i s rodinou schovává zdejší německý učitel ve výslužbě Karl Wolny. "Wolny už byl starý pán, který nikdy nikomu neublížil. Když Rusové našeho učitele objevili, zastřelili ho na místě i s dalšími jeho pěti příbuznými. Včetně žen," pamatuje si Karel Hausner. Následně zpovzdálí sledoval i uložení obětí do hromadného hrobu na svatoňovickém hřbitově.
"Zločin je zločin. Ať se ho dopustili nacisté, komunisté, nebo po válce Spojenci. Zvěrstva nacistického režimu včetně vyvražďování Židů jsou už historiky poměrně přesně zpracována. Některé poválečné události a zločiny proti lidskosti kupodivu zatím ne. Zastávám názor, že každý zločin by měl být pojmenován," přemítá Hausner.
Sudetská vesnička byla na sklonku války obydlená přiměřeně horlivými německými katolíky. Jinak to ani nešlo, víra tehdy patřila k životu jako dnes mobilní telefon. V květnu 1945 si obec musela prožít atak na všech sedm křesťanských svátostí. Narychlo pohřbívané oběti se nedočkaly posledního pomazání, vraždami byla pošlapána svátost křtu i manželství. A ačkoliv se všechno odehrávalo již po válce, ke svátosti smíření čili zpovědi za učiněné hříchy se aktéři zločinů určitě nikdy neodhodlali.
Svatoňovice se tehdy jmenovali německy Schwandorf. Jen bůh ví, proč si pováleční dosídlenci vybrali pro vesnici nový a svatě znějící název. Na památku nesvaté války po válce to určitě nemohlo být.
Foto: Ivan Motýl
