Čím více jste ohroženi, tím více oceníte solidaritu svobodného světa. Pro perzekvované představitele demokratických hnutí a obhájce lidských práv všude ve světě byl pražský projev prezidenta Bushe rajskou hudbou. Zastání z nejvyšších míst totiž poskytuje jakousi elementární ochranu. George Bush pozvedl vlajku svobodného světa.
Škoda, že podobný projev nepronesl před pěti lety. Měl by více času řídit podle něj svou vládu. Šířit naději pro utlačované, podporovat demokratické instituce a vládu zákona – to je v duchu nejlepších amerických tradic stále atraktivní recept proti všem totalitám. Evropští politici, kteří se často morálně nadřazují, propásli šanci. Reálná politika po 11. září 2001 však Bushe spolu s dalšími demokratickými politiky postavila do jedné řady s pákistánským prezidentem Parvízem Mušarafem, vládcem na Nilu Husním Mubarakem a Vladimírem Putinem.
Jak pevná může být koalice států, které stavějí na tak odlišných hodnotách? Jak věrohodná může být obhajoba svobody, pokud umně využíváme toho, že si v boji s terorismem někteří spojenci nemusejí brát rukavičky?
Hlavním důvodem Bushovy evropské cesty však nebyl pražský projev, ale jednání sedmi nejvyspělejších států světa a Ruska, nazývané G 8. Očekávaný spor o změnách klimatu nakonec nebyl tak horký. Prezident Bush předešel očekávanou kritiku vlastní iniciativou. Jeho hlavní námitka: bez dohody s největšími znečišťovateli – Čínou a Indií – závazné ukazatele emisí pro země G 8 nemají smysl.
Vedle Německa a Itálie navštívil Bush země „nové“ Evropy. S Českem, Polskem a Bulharskem vyjednávají Spojené státy o umístění vojenských zařízení a základen. V Albánii se mu dostalo královského přijetí, protože přijel povzbudit její integrační snahy a podpořit budoucí status Kosova na cestě k nezávislosti.
Zastávka ve Vatikánu byla důležitá kvůli morální podpoře v rozvojové pomoci (iniciativa týkající se AIDS) a války v Iráku, jejíž stín se dodnes vznáší nad Evropou.
Výběr „nových“ zemí neznamená, že Bush nemá ve „staré“ Evropě přátele. Jeho vztahy s německou kancléřkou Merkelovou jsou velmi dobré a vítězství Sarkozyho ve Francii je nadějnou zprávou pro Washington. Budoucí britský premiér Brown tak nebude jediným evropským spojencem a uvolní se mu ruce ke zlepšování transatlantických vztahů.
Autor: Jiří Schneider, Pražský institut bezpečnostních studií
