Když nastupoval do funkce prezidenta Spojených států, vzbuzoval obrovské naděje doma i v zahraničí. Jeho aura však postupně vyhasla. Osmiletou éru Baracka Obamy v Bílém domě hodnotí někdejší velvyslanec ČR v USA a bývalý ministr zahraničí Alexandr Vondra.
Jednou z mála zajímavostí, kterou obdivují návštěvníci v jinak nudné Jižní Dakotě, je památník Mt. Rushmore. Do žulového masivu tam sochař Gutzon Borglum v letech 1927-1939 vytesal gigantické portréty čtyř největších amerických prezidentů. Místo na výsluní za prvních 150 let existence USA získali George Washington a Thomas Jefferson coby otcové zakladatelé, Abraham Lincoln, který zemi zbavil otroctví a úspěšně ji provedl občanskou válkou, a konečně Theodore Roosevelt, za jehož vlády se země stala první světovou velmocí.
Nabízí se otázka, jakou čtveřici k nim přiřadit, až uplyne dalších 150 let. Kandidáty budou jistě Franklin Roosevelt, který USA vyvedl z velké hospodářské krize a pomohl zachránit svět před Hitlerem, Harry Truman, jenž před Stalinem zachránil svobodu a demokracii v západní Evropě tím, že prosadil Marshallův plán a NATO, a konečně Ronald Reagan, který dovedl Západ k vítězství v zápase s komunistickým Sovětským svazem ve studené válce.
Yes, We Can
Když se v lednu 2009 ujal prezidentského úřadu Barack Obama, vypadalo to, jako by měl místo mezi velikány předplacené. Jeho volební kampaň, cíleně evokující Lincolna, se nesla ve znamení "změny" a "naděje" a uhranula nejen Ameriku, ale i svět. Obama potvrzoval roli skvělého rétora: ano, my to dokážeme, sliboval na nominačním konventu. Syn Boba Dylana namixoval z jeho projevu a příspěvků celebrit video se songem "Yes, We Can", které tehdy mělo na YouTube neuvěřitelných 28 milionů zhlédnutí za měsíc a vyhrálo Emmy Award, televizní obdobu Oscarů. Týdeník Time v prosinci 2008 vyhlásil Obamu mužem roku, protože "dokázal to, co se zdálo nemožné". Ve volbách drtivě porazil Johna McCaina, válečného hrdinu z Vietnamu, a stal se historicky prvním Afroameričanem v Bílém domě. Těšil se podpoře 70 procent Američanů a opanoval žebříčky popularity ve světě.
Na vrchol vystoupal v prosinci 2009, když přebíral Nobelovu cenu míru. Šlo tehdy o bezprecedentní rozhodnutí. Obama nebyl prvním americkým prezidentem, který získal toto ocenění při výkonu své funkce. Už dříve ho dostali T. Roosevelt a Woodrow Wilson, oba však až potom, co něco dokázali (první zprostředkoval mír mezi Ruskem a Japonskem, druhý se stal architektem Versailleské mírové smlouvy). Obama ovšem cenu nezískal za to, že by něco udělal, ale jen za to, že cosi sliboval a druzí od něho cosi očekávali. Nic na tom nemění ani ekvilibristika Nobelova výboru, který rozhodnutí obhajoval "úsilím o nové klima v mezinárodních vztazích". Nesporným faktem totiž je, že od té doby se mezinárodní klima stále zhoršuje. Souběžně s tím vyhasla i aura, jež Obamu obklopovala. V roce 2012 sice Bílý dům ve volebním klání proti Mittu Romneymu uhájil, ale výsledek odrážel spíše slabost republikánského vyzývatele než přesvědčivost prezidenta. V lednu příštího roku ve funkci končí, je tedy příležitost bilancovat.
Ztráty na Blízkém východě
USA jsou velmoc, a proto začněme zahraniční politikou. Zřejmě největší očekávání se spojovalo s dialogem mezi Západem a islámským světem. Obama tomu sám nahrával. V kampani v létě 2008 sliboval v Berlíně, kde ho v ulicích vítalo 200 tisíc nadšených Němců, že "musíme přivolat nový úsvit na Blízkém východě". O "naději ve vztahu k muslimskému 
světu" mluvil i Nobelův výbor. Možná tomu nahrával fakt, že se Obamův otec formálně hlásil k islámu a synovi odkázal prostřední jméno Hussein. Brzy po nástupu do úřadu Obama rozhodl o stažení všech bojových sil z Iráku. Na jaře 2009 se pak vydal s olivovou ratolestí na cesty - nejprve do Istanbulu, kde dialog podpořil návštěvou chrámu Hagia Sofia i Modré mešity, a na univerzitě v Káhiře pak pronesl řeč nazvanou Nový počátek. Posluchačům slíbil, že napraví vztahy s muslimským světem, poškozené prý politikou jeho předchůdce. Jak to překonat?
Obama připomněl svůj osobní příběh a jako léčbu navrhl vrátit se k hodnotám, které jsou společné křesťanům i muslimům. Reakce v arabském světě však byla smíšená.
CELÉ HODNOCENÍ ALEXANDRA VONDRY SE DOČTETE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.
