Prezident Miloš Zeman 26. března v pořadu na rádiu Frekvence 1 oznámil, že mu hackeři do počítače v Lánech nainstalovali dětskou pornografii. Kauzička zmizela z mediálního a společenského radaru překvapivě rychle, stojí přitom minimálně za dvě pozastavení.
Dětské porno ve většině civilizovaného světa funguje jako nevyléčitelná sněť: ať už se toto téma na veřejnosti objeví v jakékoliv souvislosti, trvá dlouho, než se je zase podaří "přepudrovat" a na čas na ně zapomenout. Nezávisle na tom, čeho se prezident v aktuálním případě dopustil nebo nedopustil, je rychlost, s jakou událost vyšuměla, příznačná: po korunovačních klenotech, Peroutkovi či "případu pussy" nastoupilo nevyhnutelné otupení mediální a veřejné citlivosti.
Druhé pozastavení se týká právě citlivosti tématu samotného. V průběhu staletí se společenská tabu většinou posouvají. V oblasti sexuality docházelo v euroamerickém kontextu v novověku k postupnému "rozevírání náruče": například homosexualita, v řadě evropských zemí trestná ještě hluboko do 20. století, je dnes obecně považovaná za sexuální mainstream. Pevná však při současném euroamerickém chápání lidských práv nejspíš dlouhodobě zůstane hranice vázaná na sexuální (ne)zletilost, s níž souvisí i dětská pornografie.
Jestli dětské porno coby obecné téma působí jako sněť, v konkrétních případech připomíná spíše trhavinu. Například hudebník Gary Glitter, svého času jeden z nejmilovanějších britských entertainerů, po sérii odhalení spojených s dětským pornem a zneužíváním mladistvých upadl v nevratné opovržení. Když podobná zjištění posmrtně bolestně zjizvila památku rozhlasové a televizní celebrity Jimmyho Savilla, nechala jeho rodina dokonce v tichosti zlikvidovat jeho náhrobní kámen.
Téma je natolik delikátní, že se může obrátit proti těm, kdo na něj chtějí v dobré víře (?) upozornit. Kytarista slavné skupiny The Who Pete Townshend byl v roce 2003 zatčen za to, že čtyři roky před tím svou kreditní kartou zaplatil 7 liber za vstup na webové stránky slibující dětské porno. Po čtyřech měsících bylo stíhání zastaveno, hudebníkova pověst však zůstala drasticky pošramocena. Townshendovi trvalo devět let, než se ke kauze vyjádřil. Prý chtěl dokázat, že britské banky vědomě zpracovávají peníze spojené s dětskou pornografií. Své počínání zpětně zhodnotil jako "šílené".
V neposlední řadě lze dětské porno a obvinění ze zneužívání nezletilých použít jako zbraň. Miloš Zeman původně tvrdil, že mu byly inkriminované materiály nastrčeny. Obvinění ze zneužití jako spolehlivý způsob jak společensky nenapravitelně "odstřelit" člověka je skvěle popsáno například v dánském dramatu Hon (2012).
Ve vězeních bývají "prasečkáři", tedy ti, kdo spáchali sexuálně motivované násilí na nezletilých, tou nejnižší kastou. Sami pedofilové rozlišují, zda dětskou pornografii využívají, či ne. Pro Veroniku Liškovou, režisérku skvělého dokumentárního portrétu pedofila Danielův svět (2014), bylo důležité, že protagonista jejího filmu se na dětské porno záměrně nedívá. Náhražka pro kanalizaci sexuální energie v případě pedofilů není úplně nevinná, protože bez účasti nezletilých, byť třeba nic netušících, vzniknout nemohla.
Citlivost tématu se obloukem vrací do virtuálních sfér, odkud prostřednictvím Miloše Zemana přišlo na přetřes. Počítačově generovaná fotorealistická pornografie, jež zobrazuje osoby vypadající jako nezletilé, je v USA ilegální. V šedé zóně legislativních norem se pohybují kreslené dětské porno nebo pornografické parodie animovaných postaviček. Ve virtuálních světech on-line her Second Life a World of Warcraft došlo k postihům uživatelů, kteří herní postavy připomínající nezletilé zneužívali k aktivitám připomínajícím ty sexuální nebo prostřednictvím postav vyvolávali sexuálně laděnou komunikaci s reálnými nezletilými hráči.
Dětská pornografie tedy zůstává poměrně neochvějným a obecně přijímaným tabu i v době, kdy se nejrůznější hranice společenské akceptovatelnosti posouvají sem a tam. Konkrétní věk (ne)zletilosti je daný různě, princip nicméně zůstává neměnný: ochrana jedince, který se chránit nemůže mimo jiné i proto, že ještě není schopen nazřít, že ochranu potřebuje. Zdánlivě okrajová problematika tak nakonec pevně souvisí s tím, jak chápeme vymezení základních lidských práv a povinností.
