Frontman skupiny Nirvana by se v těchto dnech dožil padesátky. Nebýt své předčasné smrti, mohl touhle dobou světu dokázat, že je velkým a citlivým umělcem, jak po tom ostatně úpěnlivě toužil. Místo toho se stal neslavnou ikonou - ikonou nezvládnutých ambic a zhroucení scény, z níž vzešel.
Nevermind nebylo začátkem, nýbrž začátkem konce. Album, které se ve své době (vyšlo v září 1991) oslavovalo jako spása rock'n'rollu a předzvěst návratu mainstreamu k autenticitě, je dnes pomníčkem hudební scény budované cihlu po cihle od konce 70. let.
Kurt Cobain se roky před Nevermind napojil na štědré a životem tepající krevní řečiště subkultury alternativního rocku, které pokrývalo celé Spojené státy od pobřeží k pobřeží. Komunita fungující na étosu Do It Yourself ("udělej si sám") byla do značné míry nezávislá na hudebním mainstreamu: měla odspodu vybudovanou infrastrukturu malých nahrávacích společností (často personálně propojených s jednotlivými skupinami), distribuce a vzájemných kontaktů. Stylově americký alternativní rock 80. let vycházel z punku, nesmírně pestře a živelně propojovaného s jinými žánry - hardrockem, metalem, country, avantgardou a dalšími.
Cobain si z komunity nadšeně bral a v okouzlení svými idoly, zejména ze skupiny Melvins, se do ní pokoušel i přispět. S dychtivostí si vypůjčoval, kde se dalo: není žádným tajemstvím, že největší hit Nirvany Smells Like Teen Spirit je (dokonce přiznávaným) spojením dynamiky alternativních legend Pixies a stadionových poprockerů Boston.
Věci bohužel fungují jen v určitém měřítku a jeho změna může celou fungující strukturu rozmetat. Americkou nezávislou scénu se pokoušely velké nahrávací společnosti "podojit" dávno před Nirvanou: mezi první skupiny, které podepsaly smlouvy s korporacemi, patřili Hüsker Dü, The Replacements nebo R.E.M. Organický a postupný přeliv alternativy do mainstreamu, který mohl oba tábory obohatit, však kriticky zrychlila Cobainova touha po slávě a uznání.
Nevermind, druhé album Nirvany a deska až komicky stavěná "na úspěch", tak protrhla stavidla. Zatímco svět se nemohl nabažit čerstvé a "nové" alternativy ke sterilní produkci z MTV, malou scénu, v níž lidé znali jeden druhého osobně, velký hudební průmysl nevratně kontaminoval. Nahrávací společnosti horečnatě hledaly "svou" Nirvanu, což vedlo ke krátkodobému zviditelnění talentovanějších skupin včetně zmíněných Melvins, ale ani pro jednu stranu nešlo o dlouhodobě přínosnou spolupráci. Systém jen vystrčil jiné trávicí trubice, aby vstřebal sousto, které se mu zaseklo v krku. Fenomén grunge během několika let splaskl a zanechal za sebou pach spálené země a sežehlých nadějí.
Kurt Cobain se tak kvůli své honbě za pozorností stal dvojnásobným "mistrem" smutných slepých uliček. Do jedné, zakončené sebevraždou, zahnal sám sebe, do druhé, vedoucí k implozi, napůl nechtěně uvedl scénu, jež ho odkojila. Je ironické, že je dnes vnímán jako křehký génius, který neunesl tíhu světa a popularity; takovou image dychtivě baští další a další ročníky maturantů, kteří Cobainovu utrápenou tvář nosí na tričkách, při bližším pohledu se však hroutí.
Produkce Nirvany není v kontextu hudebního milieu, z něhož vyšla, nijak zvlášť výjimečná a hudební vývoj na ni nenavazuje, Cobainův talent z ní však nepopiratelně září. A hlavně proto je muzikantova předčasná smrt tragická: v padesáti už by Cobain nejspíš byl býval schopen hodit pubertální obsese slávou a deprese z neukočírované popularity za hlavu a mohl tvořit originální, vlastní muziku. Škoda.
