České lvy letos ovládl film Masaryk, nominovaný na samé hranici pravidel České filmové a televizní akademie. Chyběl už snad jen koktejl Masaryk na baru. Ve smršti negativních reakcí na tento kontroverzní výsledek by se však neměly ztratit i jiné aspekty, jež s sebou letošní udílení výročních cen neslo.
Vedle Masaryka se večerem táhla ještě jedna červená nit - československost či dokonce mezinárodnost ceremoniálu i nominovaných filmů. Nejviditelněji se promítla do moderující Adely Banášové, která se vydala cestou úcty a přirozeného respektu k situaci: bylo by trapné, kdyby se nutila do češtiny (jíž vládne skvěle), a tak rodačka z Bratislavy hned na úvod vyjasnila, že si přece všichni rozumíme.
Dvojjazyčnosti se poté vděčně chytili předávající i ocenění: se slovenštinou si pohráli například Čech Miroslav Janek (Český lev za dokument Normální autistický film) a Slovenka Zuzana Kronerová, od níž sošku převzal. Mile "domácky" působila dvojice lvů pro slovenský profesní i manželský pár dlouhodobě rozklenutý mezi oběma zeměmi bývalé federace: kostýmní návrhářka Katarína Štrbová Bieliková a kameraman Martin Štrba byli oceněni jak jinak než za snímek Masaryk.
Mezinárodnost dokonce přesáhla hranice někdejšího Československa. Druhý favorizovaný snímek Anthropoid (12 nominací) vznikl v britsko-česko-francouzské koprodukci a přestože jeho zařazení do soutěže vzbudilo i některé odmítavé reakce, pravidla ČFTA splňoval "bytelněji" než Masaryk. Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon získala Michalina Olszańska za ztvárnění titulní role v dramatu Já, Olga Hepnarová; ze cenu poděkovala v rodné polštině a nebylo třeba nic překládat. Takové výboje mimo malou českou kotlinku jsou rozhodně vítané.
"Lví" cermoniál byl příjemně decentně vtipný, ty tam jsou "řachandy" ročníků z minulé dekády. Banášová dokázala reagovat pohotově a s humorem, třeba když se na pódium vybelhal mistr zvuku Pavel Rejholec (Masaryk) o berlích. Blýskli se také předávající Vojtěch Kotek ("střihači nemají moc kamarádů"), přijímající Oldřich Kaiser, který se svým lvem za ztvárnění Edvarda Beneše v Masarykovi sehrál komickou etudu, nebo Marek Eben, jenž vyhlásil oceněné v kategorii mimořádný přínos české kinematografii. Narážky na politiku či na nedávný kiks na Oscarech působily lacině, naštěstí jich však nebylo mnoho.
Eben čestné trofeje předal Evě Zaoralové a Jiřímu Bartoškovi za jejich téměř čtvrtstoleté vedení Mezinárodního festivalu Karlovy Vary. Oba připomněl sympaticky civilní videosestřih, na rozdíl od pásma in memoriam prostý kýče a patosu. K seznamu loni odešlých naživo zapěl Vojtěch Dyk v poněkud exaltovaném přednesu, k čemuž ho od koncertních křídel doprovázeli Ondřej Brousek a Ondřej Gregor Brzobohatý. Piana sloužila k sympaticky živé interakci: Ondřejové mohli klávesami popohánět děkovné řeči i dokreslovat náladu.
Živá hudební složka ale obsahovala i medley motivů povětšinou z normalizačních komedií, jež působilo poněkud vyčpěle. Nechtěně rezonovalo s faktem, že drtivá většina nominovaných hraných počinů byla retra: Masaryk ze třicátých let, Anthropoid ze čtyřicátých, Já, Olga Hepnarová ze sedmdesátých a Učitelka z osmdesátých. V současnosti se odehrává jen pátý do počtu, Rodinný film. Že by to bylo tím, že údajně "nejsou témata"? Nebo je minulost bezpečnou půdou pro tvůrce i akademiky?
"Jsou to naše společné dějiny," řekl producent Masaryka Rudolf Biermann při přebírání Českého lva za nejlepší film z rukou právě Zaoralové a Bartošky. Ano, jsou, a obě části bývalého Československa jdou historií dál ruku v ruce. To jen Biermann už na rodném Slovensku netočí (nechce? nemůže? nesmí?) od doby, kdy tam způsobil zlou krev při výrobě historického velkofilmu Agnieszky Hollandové Jánošík: Pravdivá historie. Taktiku spálené země teď použil i na Českých lvech.
Biermannova producentská strategie byla jasná a vyšla mu: nepromítl Masaryka téměř žádnému platícímu divákovi, nedopřál mu konkurenci jiných titulů s distribuční premiérou v roce 2017, jako jsou novinky Jana Svěráka a Bohdana Slámy, a diváky sklidí hned po žni Českých lvů. Udílení výročních cen české kinematografie se tak změnilo v jeden velký PR trik.
Biermann pravidla neporušil, "jen" je dodržel zcela na hraně. Proč ale členové ČFTA hlasovali tak, jak hlasovali? Bylo to tím, že měli Masaryka nejčerstvěji v paměti? Dali mu "vedlejší" hlasy, když těmi hlavními podpořili své favority? Nebo se prostě spolehli, že snímek na státoprávní téma se štědrým rozpočtem nebude úplně blbý? Sdružení českých filmových kritiků Masaryka mezi své ceny za rok 2016 nepřipustilo.
Vlna nevole vůči dvanácti lvům ze čtrnácti možných pro Masaryka, promítnutého veřejnosti kvůli nominovatelnosti zcela účelově pouze sedmkrát na konci roku 2016, tak bude mít zřejmě dozvuk: prezident Akademie Ivo Mathé dva dny po udílení uvedl, že se už během tohoto týdne prezidium ČFTA sejde a situaci zhodnotí.
