Kanadské rodačce Rosemary Sullivanové (69), emeritní profesorce Torontské univerzity, nescházela odvaha, když se pustila do životopisu Lany Petersové (1926-2011), dcery Josifa Vissarionoviče Stalina, známé více pod matčiným dívčím příjmením. Biografie Stalinova dcera / Výjimečný a bouřlivý život Světlany Allilujevové (574 str.) nyní vyšla péčí nakladatelství Motto "ve společnosti Albatros Media a. s."
Ten pozoruhodný příběh, plný velkých lásek i velkých zklamání, chytrosti i naivity, suverenity i úzkosti, se nedal sepsat jen na základě osobních svědectví svědomitě sesbíraných v USA, Rusku, Gruzii, Velké Británii, v Kanadě či Mexiku. Paní Sullivanová (v knize se její příjmení objevuje v přechýlené i nepřechýlené podobě, na obálce stojí Sullivan, v tiráži zase Sullivanová; vyber si, čtenáři, co je ti milejší) se ponořila také do archivů, amerických i ruských, britských i gruzínských, navštívila pět ruských muzeí a zjednala si přístup do soukromé i nakladatelské korespondence, v níž našla stopy objektu svého zájmu. Musela to být úmorná práce, její výsledek je však přesvědčivý.
Svoje vypravování začíná autorka důvtipně nikoli Světlaniným narozením, nýbrž kapitolou Emigrace: "Šestého března 1967 v sedm hodin večer přijel k otevřené bráně amerického velvyslanectví na třídě Šantipát v Dillí taxík. Vjel do objektu a za bedlivého dohledu indické policejní stráže pomalu pokračoval po kruhové příjezdové cestě. Pasažérka na zadním sedadle se dívala na velké okrasné jezírko, jehož hladina působila v ubývajícím světle uklidňujícím dojmem..." Pasažérkou byla Světlana Allilujevová, tušící, že jakmile překročí práh ambasády, "její dosavadní život zmizí v nenávratnu. Vůbec nepochybovala o tom, že se na její hlavu záhy snese hněv Kremlu. Cítila vzdor. Cítila zděšení. Právě učinila nejzávažnější životní rozhodnutí; věděla, odkud prchá, ale netušila do čeho. Přesto neváhala. Sevřela malý kufřík, který držela v ruce, a zazvonila na zvonek."
Teprve po vylíčení bondovsky dramatického útěku z Indie přes Itálii a Švýcarsko do USA se paní Sullivanová vrací na začátek, tedy do roku 1926, kdy Světlana přišla v Moskvě na svět. Nebyl to normální svět a nebylo to normální dětství. Matčina sebevražda v roce 1932 poznamenala nešťastné dítě nadosmrti.
Obraz sovětské reality - byť ta kremelská byla velmi blahobytná ve srovnání s podmínkami, v jakých žily miliony Rusů a další podmaněné národy v "zemi, kde zítra již znamená včera", jak si mezi válkami zamudroval jeden český žurnalista - už známe poměrně dobře. Ani paní Sullivanová není šokována existencí gulagů a justičních vražd; v poznání bolševických praktik západní intelektuálové od dob Liona Feuchtwangera a George Bernarda Shawa přece jen pokročili.
Cennější než líčení Světlaniných krátkých manželských svazků a několika románků prožitých v první polovině života (tedy do útěku na Západ) je třeba zachycení atmosféry v moskevské "věrchušce" kolem XX. sjezdu KSSS v roce 1956. Stalinovu dceru pozval domů starý aparátčík Mikojan a dal jí přečíst chystaný Chruščovův "tajný projev". Zůstala s textem o samotě několik hodin. "Nakonec sešla dolů za Mikojanovými a jednoduše řekla: ,Všechno je to pravda.' Na což Mikojan odvětil: ,Doufal jsem, že to pochopíš.'"
Rusové nikdy nevěděli, jak se k dceři Josifa Džugašviliho chovat, a ani XX. sjezd jim nedal návod. Někteří muži se chtěli na vlastní kůži přesvědčit o její "hladové, zkoumavé a nespoutané sexualitě", v jiných "lidech (...) Světlana stále vzbuzovala strach". A vlastně si s tou zvláštní osobou příliš nevěděli rady ani lidé ve Spojených státech (ať Američané, ať ruští exulanti), kde Světlana zbohatla (na svých memoárech) i zchudla, znovu se vdala, znovu brzy rozvedla a mezitím v 45 letech porodila třetí a poslední dítě, dceru Olgu. Roku 1984 se s ní bláznivě vydala do SSSR, kde se snad chtěla usadit, leč hodila se jim tam leda k protizápadní propagandě. Mezitím nastoupil Gorbačov a studená válka pomalu končila, a tak se zmatená Světlana zase vrátila na Západ, kam patřila i nepatřila.
Napínavé čtení, jak se říká, od první do poslední stránky. Překladatel Jiří Kobělka dělal, co uměl, věříme mu skoro všechno, "křestem" však ne, malá písmena u Pionýru a Komsomolu taky ne a "Montessoriho" školku už vůbec ne - Maria Montessori byla přece žena, nikoli muž, jak ví každý, jen do Motta a Albatrosu se to dosud nedoneslo. Tak snad v reedici.
