V monografii Vlasta Burian / Život za smích (vydalo nakladatelství Plus ve společnosti Albatros Media, a. s., 169 str.) se filmový historik Pavel Taussig (68) pokouší odpovědět na tyto otázky: "Je (...) nesporné, že po válce odsouzený, zostuzený a zatracovaný Burian skutečně kolaboroval? Jaké byly poválečné osudy tohoto herce? (...) Jaký člověk vlastně byl Vlasta Burian?" Slibuje to text na přední chlopni přebalu.
Pavel Taussig jako by se pětadvacet let rozhodoval, zda zveřejní vzpomínky pamětníků na populárního herce, k jejichž sepsání je vybídl v pořadu Studio Kontakt, vysílaném Československou televizí 13. února 1992. Proč tak dlouhá prodleva? "Snad jsem nenudil," napovídá čtenářům pisatel, připomínaje své čtvrt století staré televizní vyprávění o slavném herci. "Požádal jsem diváky, kteří měli osobní vzpomínky na krále komiků, aby se ozvali. Řekl jsem, že zvláště vítány jsou informace o tom, co dělal Vlasta Burian v době, kdy opustil definitivně vězení a než mohl po omilostnění nastoupit do divadelního angažmá a znovu veřejně vystupovat. Z tohoto poválečného času byly Burianovy osudy téměř neznámé. Netrvalo dlouho a radostně jsem se pročítal zásilkou dopisů, které na adresu Československé televize došly." Z těch vzpomínek pan Taussig, jak říká, už čerpal v několika článcích, v knížce je nyní zveřejňuje "v celém objemu".
A tak tu máme kolekci dopisů, podepsaných bohužel jen iniciálami (někteří pisatelé prý žádali, aby jejich jméno nebylo v případě publikování uvedeno, editor jim vyhověl a tento princip překvapivě uplatnil i na ty, kteří se za počáteční písmena schovat nechtěli). O tom, kde Burian pobýval, když mu byla zabavena pražská vila, vypovídají očití svědkové, eventuálně lidé, kteří se na očité svědectví někoho jiného odvolávají. Pan Taussig se rozhodl jim věřit; nehledal v archivech, nezjišťoval, zda byl v daných lokalitách Burian policejně hlášen k trvalému či přechodnému pobytu, spolehl se na cizí paměť. To je postup docela riskantní.
Nicméně na krkonošské Hříběcí boudě komik podle všeho skutečně na konci 40. let pracoval (snad tam "roznášel jídla, patřil k obsluhujícímu personálu") a "občas pořádal zábavné večery". Verdikt, že "nesmí přijít na jeviště", prý tehdy rafinovaně obešel: nechal se na scénu dopravit na nosítkách a vyžádal si "svědectví přítomných, že na jeviště nepřišel". Z hor pan Taussig sestupuje do civilizace, v čase se vrací do dob Burianových kabaretních a filmových počátků, zastavuje se u jednotlivých filmů a žánr poskládaného svědectví opouští. Jedenáctou čtenářskou vzpomínku čteme na str. 21, potom až do str. 39 pan Taussig vykládá principy Burianovy komiky, potom předkládá další dopis a za ním ještě jeden. Další skok v čase - tentokrát až do dne Burianova narození 8. 4. 1891 - přichází na str. 66, prvním deseti letům hercova života je vyhrazeno pouhých dvanáct řádek, na třinácté řádce už jsme s "Vlastíkem", jak píše autor, v Praze, lépe řečeno na Žižkově (ten byl tehdy ještě samostatným městem, mluvit o "vyhlášené pražské čtvrti" v souvislosti s rokem 1901 je nepřesné). Na str. 81 čteme další pamětnický dopis, týká se ovšem 30. let, nikoli doby poválečné. A pak ještě čtrnáct "iniciálových" vzpomínek, rozptýlených na zbývajících stránkách. Celkem tedy dvacet osm.
Leccos už jsme o Burianovi věděli, to podstatné je zde zopakováno, navíc je zde leccos kuriózního, pozapomenutého, třeba útok Voskovce a Wericha na Vlastu Buriana "během války (...) v rozhlasovém vysílání ze Spojených států". Rozumí se ve vysílání Hlasu Ameriky. Pan Taussig dodává, asi pro ty, kteří by na to sami nepřišli, že "obměněný text písničky je velice tvrdý". Míní text písničky Konšelská, předpokládaje zřejmě, že podle slova "krucajda" se každému hned vybaví i Ježkova melodie: "(...) To bude jistě Burian Vlasta / Veliká krysa a všech myší král // A krucajda a půjč mi ho / A musím si ho pohladit / A dát mu hlavu do smutku / Heil, Heil, Heil"; Jan Werich se k tomu pranýřování (V + W viděli z USA Buriana jako "nacistu", "fašistu" a "fouňu") později nikdy nevyjádřil, což je prý "zajímavé".
Na to, jak důkladně Pavel Taussig zná celé Burianovo dílo i dobový kontext, nejen tuzemský, a s jakým přehledem se orientuje v burianovské literatuře, vypadá jeho knížka do kapsy kabátu jen jako příprava k velkému dílu. Nuže, do toho!
