Vstanou před polednem. Pak si prolistují noviny, aby ze sebe mohli na poradě dělat chytráky. Načež obvolají pár známých a sesmolí od stolu něco peprného. Představovat si takhle život novináře není nic špatného. Někdy to ale bývá i trochu jinak.
Děkujeme za nabídku, ale o publicitu nemáme zájem. / Informace tohoto druhu neposkytujeme. / Vámi požadované údaje jsou součástí obchodního tajemství. / Tato problematika není obsahem naší komunikační strategie. / S médii nemáme nejlepší zkušenosti, a tak nás omluvte. Taková je základní sada odpovědí, se kterými se novinář setká, když shání informace – ať už u soukromé firmy, veřejných institucí či u spolku dobrovolných hasičů. A nemusí jít nutně o konfrontační, zamlčované či jinak nepříjemné téma.
Autor těchto řádek se přiznává, že o vrcholné politice tuší a píše málo až vůbec. Uprostřed prázdnin a dovolených však před ním vyvstal úkol: přiblížit, co teď vlastně dělá Jiří Dienstbier, a získat hlasy jeho politických souputníků i rivalů k jeho případné kandidatuře na prezidenta (viz TÝDEN č. 29/07). Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že existuje svět, v němž si novinář může připadat tak neodolatelný, žádoucí, nepostradatelný! Stačilo vytočit takřka libovolné číslo, vykoktat pár slov a odpovědi se hrnuly.
Poslanci zastavovali auta s vřískajícími dětmi na palubě bezmála v pankejtech, aby mohli s panem redaktorem hovořit tak dlouho, jak potřeboval. Senátoři utíkali s přidušeným mluvítkem od cinkajících sklenic ven z halasu nočních podniků, aby je bylo lépe slyšet. A všichni dotazovaní měli nekonečnou trpělivost, jen aby pisálek mohl zaznamenat každičkou jejich myšlenku. Když vinou vlastní nepohotovosti na něco zapomněl, stačilo zavolat podruhé, třeba v sedm hodin ráno; přinejhorším přišla „jen“ obšírná esemeska.
Obvykle se novinář lopotí, doprošuje, používá různé lsti, a stejně nemá vyhráno, protože každou chvíli slyší: Říkám vám to mezi námi, nepište to tam. / A proč vás zrovna tohle zajímá? / Nebylo by vhodné se k tomu vyjadřovat. Tentokrát nic takového. Ochota politiků vyjádřit se k možným prezidentům byla takřka bezbřehá. Příjemná, byť trochu zlověstná zkušenost. Jistě, politici jsou placeni z našich daní, novinář zastupuje veřejnost, to by bylo, aby mu nezvedali telefony nebo ho arogantně odbývali... Ale stejně.
Svědomitý novinář má na vybranou ze dvou možností. Uvěřit, že volaní byli pod tlakem abstinenčních příznaků (parlament má prázdniny, nic veledůležitého se neděje, kéž by se ozvala alespoň jedna redakce). Anebo si říci: Nedělám něco špatně?
